⟵ věta pokračuje z předchozího listu

se pomalu na všech čtyřech plazili k odloženým pytlíkům, ale netroufali jsme si na ně sáhnout. Naše matka nás musela nejdřív pěkně přemluvit. Pak jsme si vysypali dárky před sebou a byli jsme plní radosti nad tolika dobrotami. Brzy nás však vyděsilo další otevírání dveří. Byl to však náš otec, který přišel tak pozdě. Běželi jsme mu naproti a vyprávěli jsme mu o tom spěšném návštěvníkovi a darech od starého muže. Otec se tomu velmi podivil, svlékl si kabát, sundal z hlavy klobouk a hodil obojí i s rukavicemi přes opěradlo pohovky. Rychle jsem poznala, že přesně tyto rukavice jsem předtím viděla u Mikuláše.

A nebylo to zvláštní, že otec přišel domů krátce potom? Tehdy se ve mně prodíralo na povrch zklamané poznání – věděla jsem už, že žádný Mikuláš neexistuje, otec ho jen předstíral. Smutně jsem si odnesla svůj pytlík do temného kouta, zatímco mi po tvářích tekly slzy. Bylo mi, jako by nadobro odešel jeden milý člověk.

První válečné Vánoce

Ze všech Vánoc, které jsem už zažila, mi v paměti nejhlouběji utkvěly ty první válečné, a proto si dnes o nich chci popovídat.

Po svém nasazení v „dobrovolné pracovní službě", kterou jsem odsloužila ve velmi chudém kraji Saských Krušných hor, mě teta Marie a strýc Ewald pozvali na předvánoční čas k sobě do Chemnitz. Pořád jsem se ještě nemohla rozhodnout, jaké povolání si zvolit, protože to, které by mi bylo nejmilejší, se nezamlouvalo mému otci — připadalo mu nesmyslné, aby se dívky rozhodovaly pro delší vzdělání. Dobrá rada tedy byla drahá. Teta, která mi — pokud to bylo v jejích silách — starostlivě nahrazovala matku, protože svou vlastní dobrou maminku jsem ztratila již brzy, mi chtěla pomoci na startu do života. K tomu se hodilo důkladné promyšlení, k němuž právě během oné předvánoční doby mělo dojít. Vedle toho jsem k své velké radosti zažívala přípravy na velký svátek po saském způsobu. Teta začala se šetřením přísad na oblíbené „drážďanské štoly" už v říjnu, protože rozinek, korintek a hlavně mandlí, kterých bylo potřeba mnoho, už tehdy nebylo tak snadné sehnat. Přece jen se mělo upéct čtrnáct štol. Ve večerních hodinách jsme šily nebo pletly vánoční dárky, zatímco z lidového přijímače zněly válečné zprávy, pochodová hudba, rozhlasové hry, vánoční písně a v neděli koncert na přání. Tehdy jsme už rády poslouchaly zpívat Williho Schneidera, hodně jsme se smály vtipům slezského komika Ludwiga Manfreda Lommela a obdivovaly jsme řečnický um nezdolné Gisely Schlüterové. Do tohoto ještě poměrně klidného adventu najednou přiletělo pozvání pro tetu a strýce od Dickel-Bauera z Gfellu, ať prý na Vánoce přijedou. Teta odjakživa trpěla velkým stesk po domově po svém rodném vesnici a strýc to dobře chápal, protože si už dávno naši domovinu zamiloval. O něco později jsem i já dostala dopisek, v němž mě otec vyzýval, ať přijedu na svátky domů. Tak byly všechny plány na saské Vánoce zvráceny a nahrazeny novými, na domovské. Nejraději bych byla jela s tetou a strýcem do Gfellu, ale to mi nebylo dovoleno. Teta Marie tedy přesto upekla několik „drážďanských" a pak se podával i tradiční teplý bramborový koláč s rozinkami, ale jinak už bylo vše přizpůsobeno cestě do Chebska. Byla stanovena na 24. 12., protože strýc nemohl kvůli práci odjet dřív.

věta pokračuje na dalším listu ⟶