Ein unvergeßlicher Nikolausabend Hermine Walter, roz. Palm

Nezapomenutelný mikulášský večer

Je to zvláštní, ale z celého dětství si nejlépe vybavuji jeden mikulášský večer – a vlastně jen pravou ruku v rukavici toho milovaného, ale zároveň obávaného starého muže.

Už několik dní předtím mě sužoval trápivý neklid, protože mé svědomí nebylo čisté a věděla jsem, že se budu muset Mikuláši ze všeho zpovídat. Nejednou jsem si totiž vylhala nějaké kostky cukru, štípala a škrábala svého bratra Heinricha, posmívala se šilhavému Emilovi, pokřikovala za obecním strážníkem drzé posměšné veršíky („Strážníku, do bedny s tebou!"), na kominíka jsem od střechy pokřikovala, že se mnou snad může jít „na muziku", a k tomu jsem s ostatními dětmi ráda zlobila ubohého pana Stiera. Pan Stier byl trafikant a jako válečný invalida dostal nedaleko od našeho domu tabákovou trafiku. Ta budka, nebo „kiosek", jak by se dnes řeklo, stála sama na větším nezastavěném pozemku. Toto místo bylo přitažlivým bodem pro všechny děti z okolí. Hráli jsme kolem baráčku „na honěnou" a „na schovávanou" a divoce rostlou trávu kolem jsme už dávno rozšlapali. Na té udupané zemi jsme „cvakali" kuličkami a házeli nožíky na „dobývání země" – prostě ty nejkrásnější hry naší doby. Samozřejmě se to neobešlo bez hluku. Někdy jsme dováděli a hlučeli tak nesnesitelně, že pan Stier – muž sice zasmušilý a málomluvný, ale hodný – vystoupil ze dveří krámku a s hlasitými pohrůžkami nás zahnal, protože se se svými zákazníky už ani nemohl domluvit. Tak jsme se otráveně odšourali na chvíli na náš hrací dvorek, který patřil k našemu domu, ale nikdy jsme tam dlouho nevydrželi. Trafika nás přitahovala jako magnet. Stávalo se tak, že jsme za jedno odpoledne byli z toho místa vyhnáni hned několikrát. Když si pan Stier nevěděl rady, obracel se občas o pomoc a pochopení na naše rodiče. My jsme však náš nejmilejší hřiště přesto nedokázali opustit, a tak jsme ubohého, zkoušeného pana Stiera trápili dál.

Teď ale, když měl přijít Mikuláš, mi v hrudi bušilo špatné svědomí. Už odpoledne, když se začalo stmívat, jsem si v duchu pořád znovu opakovala básničku, které mě naučila moje hodná maminka, a vroucně jsem doufala, že tím Mikuláše naladím smířlivě a k odpuštění. I můj bratr postupně ztichl, ačkoli měl na svém dluhovém kontě mnohem méně než já. Na zkoušku jsme si klekali na tvrdá dřevěná prkna podlahy a modlili se „Otčenáš". Hodiny se táhly donekonečna a náš strach nesnesitelně rostl. Každý zvuk na schodišti nás vyplašil tak, že jsme pokaždé rychle klekli na kolena. Konečně, bylo už skoro sedm hodin večer a venku tma jako v pytli, když se na schodišti ozval rachot doprovázený hlubokým hlasem. Třásla jsem se strachy tak, že jsem se s cvakajícími zuby začala modlit. Pak se otevřely dveře na chodbu a hned nato dveře do světnice, ale jen tak na škvíru, aby jimi pohodlně prošla mužská ruka. A ta ruka se skutečně objevila, navlečená do nové hnědé prošívané kožené rukavice. A zatímco mi bleskově prolétlo hlavou, jak zvláštní přece je, že svatý Mikuláš nosí hnědé kožené rukavice, postavil do pokoje dva velké pytlíky. Z jednoho koukal nahoře perníkový jezdec na koni a z druhého perníková panenka. Když jsem se na to už s úlevou dívala a začínala zapomínat na chvění, náhle nás zavolal jménem a hluboký hlas řekl, že máme být pořád hodní, jinak že přijde Krampus a strčí nás do svého velkého pytle. Nato tento Mikuláš zase rachotivě sestupoval ze schodů dolů. My jsme

věta pokračuje na dalším listu ⟶