Alle Jahre wieder . . . !
„Zas jeden rok tak rychle uplynul . . . !"
Rok co rok se do našich příbytků vrací vánoční čas. Ozdobený stojí vánoční stromek. Pod ním se rozkládají s láskou vybrané dárky, určené nejbližším členům rodiny. Už celé týdny před tímto svátkem je znát radostné očekávání, které přináší do duší trochu neklidu a napětí. Ale svíce na adventním věnci, které se postupně rozsvěcují, působí konejšivě. Má to přece být čas ztišení. Děti se však na tuto dobu těší dopředu, plné očekávání a naděje, zda se jim splní všechna přání. Přitom smyslem vánočního svátku vůbec není rozdávat či dostávat dárky. Toho dne má být slaveno vzpomínkou vtělení Boží a má to dát výraz naší radosti. Narozením Ježíše byla lidstvu sňata tíha viny, která na něm spočívala. Ale kdo si to v dnešní době ještě uvědomuje? Kdo ještě cítí pocit viny? Kdo má ještě tu bohabojnou důvěru, jakou jsme mohli zažívat ještě u našich prarodičů či praprarodičů? Tvrdý boj o každodenní přežití pro to v lidských srdcích už nenechává mnoho místa. Příliš mnoho zlého člověk poznal. Není už ochoten vzít na sebe kříž a trpělivě vytrvat. Touha zažít co nejvíc příjemného vytlačuje úctu ke Stvořiteli. Srdce člověka ztvrdlo, duše zchudla.
Přesto advent a svatý svátek nechají vzklíčit alespoň pár hodin ztišení. Není proto divu, že bývá dobře navštívena i půlnoční mše, aby se lidé v myšlenkách na dávné časy, kdy Novorozeně bylo uloženo ve chlévě do jesliček na seno a slámu, přiblížili zázraku příchodu Ježíška.
Přitom mi přichází na mysl slavnostní půlnoční mše doma v kostele svatého Jiří. Byla to velkolepá slavnost, kterou nám připravovali tři kněží našeho města. Nezapomenutelný je jistě pro mnohé krajany dodnes hudební doprovod. Bylo možné slyšet krásné hlasy zpěvaček a zpěváků kostelního sboru, který vedl pan Gareis. Jásot houslí a zvuk lesního rohu zní mnohým v uších dodnes. Ale nejdojemnější bylo „Tichá noc", kterou sólový hlas ze sboru naplňoval celý prostor kostela. Tehdy jistě každý návštěvník půlnoční pocítil Boží blízkost.
Nikdy víc už takovou slavnost nezažijeme. V našem krásném, hrdém, do kraje shlížejícím kostele se dnes už bohoslužby nekonají. A pro koho by se také konaly? Jeho děti byly násilím vyhnány. Kdo tam zůstal, ten přestal věřit. Ale kostel s věží vytrvává. Nyní je pod památkovou ochranou a dostal novou střechu z břidlice. Kdo asi byl iniciátorem tohoto díla? Budiž mu za to poděkováno. Nyní je opět poutníkovi ukazatelem cesty, jenž ať přichází z kterékoli strany, uvidí tuto dominantu dřív, než z místa vůbec něco jiného zahlédne.
Jak se člověku ulevilo, když se vracel domů a nejprve zahlédl špičku věže a pak celý kostel. Ano, i pozdě večer byla věž ukazatelem cesty, neboť z oken bytu naší „věžové Hanny" široko daleko svítilo světlo. Pozdě se vracející domů se cítil v bezpečí.
V době vánoční byla na věžové nástavbě, kde jsou zvony, umístěna červená světla, tak si to alespoň pamatuji. Jejich záře dodávala vánočnímu času zvláštní kouzlo, a když sníh křupal pod chodidly, pak byly v našem městečku a v okolních obcích opravdové Vánoce. Dupot a šum lidí stoupajících po strmých kostelních schodech nahoru a dolů zní ještě leckomu z nás v uších. Krásný zvyk, kdy člověku o Božím hodu vánočním přišly popřát „Veselé svátky" sousedovic a kamarádovic děti, dnes bohužel už neexistuje. Jak jsme se my děti tehdy radovaly z peněžité mince, kterou bylo zvykem dětem dávat, aby se od nich štěstí neodvrátilo. Sounáležitost, která se v těchto přáních projevovala, dnes už není cítit. Tyto dny se dnes berou jako něco samozřejmého. Už dlouho předem se plánuje dovolená a tohoto času se využívá k zábavě. Ale tomu se už nelze divit. V domově žili jen křesťanští obyvatelé. Zde se setkáváme s mnoha vyznáními. Šíří se sekty a i mohamedánství přináší rozkladné tendence. Zda „modernizace", zavedená v katolické liturgii,
Alle Jahre wieder . . . !
„Alle Jahre wieder . . . !"
Alle Jahre wieder kehrt die Weihnacht in unsere Stuben ein. Geschmückt steht der Christbaum da. Darunter breiten sich die mit Liebe ausgesuchten Geschenke aus, die den nahestehenden Familienmitgliedern zugedacht sind. Schon wochenlang vor diesem Fest hatte sich die Vorfreude bemerkbar gemacht und etwas Unruhe und Spannung in die Gemüter gebracht. Doch die Kerzen am Adventskranz, die nacheinander leuchten, wirken beruhigend. Es soll ja die Zeit der Besinnung sein. Aber die Kinder schauen der Zeit voraus, und sind voller Erwartung und Hoffnung, ob alle ihre Wünsche erfüllt werden. Es ist aber garnicht der Sinn des Christfestes, Geschenke zu verteilen oder zu empfangen. Das Menschwerden Gottes sollte an diesem Tage im Gedächtnis gefeiert werden und unserer Freude Ausdruck verleihen. Durch die Geburt Jesus wurde die Schuld, die auf der Menschheit lastet, von ihr genommen. Aber wer denkt in der jetzigen Zeitperiode noch daran. Wer fühlt eigentlich noch Schuldgefühle? Wer hat noch das göttliche Vertrauen, wie es bei unseren Ur- oder Großeltern noch mitzuerleben gewesen ist. Das harte Ringen ums tägliche Überleben lassen dafür keinen großen Raum in den Menschenherzen. Zu viel Böses hat es kennengelernt. Es ist nicht mehr gewillt, das Kreuz auf sich zu nehmen und in Geduld zu verharren. Die Gier, recht viel Angenehmes erleben zu wollen, verdrängt die Andacht an den Schöpfer. Das Herz des Menschen ist verhärtet, die Seele verarmt.
Aber die Adventszeit und das heilige Fest lassen doch einige Stunden der Besinnung aufkeimen. So ist es denn auch nicht verwunderlich, wenn der Mitternachtsgottesdienst gut besucht ist, um an dem Wunder der Ankunft des Christkindes im Gedanken an die Vorzeit, wo das Neugeborene in einem Stall in der Futterkrippe auf Heu und Stroh gebettet, zu uns gekommen war.
Dabei fällt mir die feierliche Mette daheim in der St. Georgskirche ein. Es war eine großartige Feier, die uns die drei Priester unserer Stadt bereiteten. Unvergessen dürfte bei vielen Landsleuten heute noch die musikalische Umrahmung sein. Da konnte man schöne Stimmen der Sängerinnen und Sänger des Kirchenchores hören, der von Herrn Gareis geleitet wurde. Das Jubeln der Geigen und der Klang des Hornes klingt noch heute in manchen Ohren. Aber am ergreifendsten war das „Stille Nacht", das eine Solostimme vom Chor herab den ganzen Kirchenraum füllte. Da hat wohl jeder Besucher der Mette die Gottesnähe gespürt.
Niemals mehr werden wir eine solche Feier erleben dürfen. In unserer schönen, stolzen, ins Land schauenden Kirche, werden keine Gottesdienste mehr gehalten. Für wen auch? Ihre Kinder wurden gewaltsam vertrieben. Wer dort geblieben ist, hat es aufgegeben, gläubig zu sein. Aber die Kirche mit dem Turm, sie harrt aus. Sie steht jetzt unter Denkmalschutz und hat ein neues mit Schiefer gedecktes Dach bekommen. Wer mag der Initiator dieses Werkes wohl sein? Ihm sei dafür gedankt. Nun ist sie wieder Wegweiser dem Wanderer, der von allen Seiten kommend dieses Wahrzeichen bemerkt, bevor er von dem Ort etwas wahrnehmen kann.
Wie atmete man auf, wenn man auf der Heimkehr war und zuerst die Turmspitze und dann die Kirche bemerkte. Ja, selbst am späten Abend war der Turm der Wegweiser, denn aus den Fenstern der Wohnung unserer Turmhanne leuchtete weithin das Licht. Der spät Heimkehrende wußte sich geborgen.
In der Weihnachtszeit waren in dem Turmaufsatz, wo sich die Glocken befanden, rote Leuchten angebracht, so wenigstens habe ich es noch in Erinnerung. Ihr Strahlen gab der Weihnachtszeit einen besonderen Reiz, knirschte der Schnee unter den Fußsohlen, dann war wirklich Weihnachten in unserem Städtchen und in den umgebenden Orten. Das Getrappel und Gemurmel der zur Kirche die steilen Kirchstaffeln Hinauf- und Heruntergehenden, dürfte noch so manchem von uns in den Ohren klingen. Der schöne Brauch am Christtag, von den Nachbars- und Freundeskindern ein „Frohes Fest" gewünscht zu bekommen, ist heute leider nicht mehr. Wie haben wir Kinder uns damals über das Geldstück gefreut, das ja üblich war den Kindern zu geben, damit sich das Glück nicht abwenden sollte. Die Zusammengehörigkeit, die in diesen Wünschen zum Ausdruck gebracht wurde, ist heute nicht mehr spürbar. Man nimmt diese Tage als etwas Selbstverständliches hin. Schon lange wird vorher ein Urlaub geplant und man nützt diese Zeit zu einem Vergnügen. Aber darüber darf man sich nicht mehr wundern. In der Heimat waren nur christliche Bewohner. Hier begegnen wir vielen Glaubensrichtungen. Die Sekten breiten sich aus und der Mohammedanismus bringt auch zersetzende Tendenzen. Ob die „Moderne", die in der katholischen Liturgie eingeführt wurde, den erwarteten Erfolg
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.