Alle Jahre wieder . . . !

„Zas jeden rok tak rychle uplynul . . . !"

Rok co rok se do našich příbytků vrací vánoční čas. Ozdobený stojí vánoční stromek. Pod ním se rozkládají s láskou vybrané dárky, určené nejbližším členům rodiny. Už celé týdny před tímto svátkem je znát radostné očekávání, které přináší do duší trochu neklidu a napětí. Ale svíce na adventním věnci, které se postupně rozsvěcují, působí konejšivě. Má to přece být čas ztišení. Děti se však na tuto dobu těší dopředu, plné očekávání a naděje, zda se jim splní všechna přání. Přitom smyslem vánočního svátku vůbec není rozdávat či dostávat dárky. Toho dne má být slaveno vzpomínkou vtělení Boží a má to dát výraz naší radosti. Narozením Ježíše byla lidstvu sňata tíha viny, která na něm spočívala. Ale kdo si to v dnešní době ještě uvědomuje? Kdo ještě cítí pocit viny? Kdo má ještě tu bohabojnou důvěru, jakou jsme mohli zažívat ještě u našich prarodičů či praprarodičů? Tvrdý boj o každodenní přežití pro to v lidských srdcích už nenechává mnoho místa. Příliš mnoho zlého člověk poznal. Není už ochoten vzít na sebe kříž a trpělivě vytrvat. Touha zažít co nejvíc příjemného vytlačuje úctu ke Stvořiteli. Srdce člověka ztvrdlo, duše zchudla.

Přesto advent a svatý svátek nechají vzklíčit alespoň pár hodin ztišení. Není proto divu, že bývá dobře navštívena i půlnoční mše, aby se lidé v myšlenkách na dávné časy, kdy Novorozeně bylo uloženo ve chlévě do jesliček na seno a slámu, přiblížili zázraku příchodu Ježíška.

Přitom mi přichází na mysl slavnostní půlnoční mše doma v kostele svatého Jiří. Byla to velkolepá slavnost, kterou nám připravovali tři kněží našeho města. Nezapomenutelný je jistě pro mnohé krajany dodnes hudební doprovod. Bylo možné slyšet krásné hlasy zpěvaček a zpěváků kostelního sboru, který vedl pan Gareis. Jásot houslí a zvuk lesního rohu zní mnohým v uších dodnes. Ale nejdojemnější bylo „Tichá noc", kterou sólový hlas ze sboru naplňoval celý prostor kostela. Tehdy jistě každý návštěvník půlnoční pocítil Boží blízkost.

Nikdy víc už takovou slavnost nezažijeme. V našem krásném, hrdém, do kraje shlížejícím kostele se dnes už bohoslužby nekonají. A pro koho by se také konaly? Jeho děti byly násilím vyhnány. Kdo tam zůstal, ten přestal věřit. Ale kostel s věží vytrvává. Nyní je pod památkovou ochranou a dostal novou střechu z břidlice. Kdo asi byl iniciátorem tohoto díla? Budiž mu za to poděkováno. Nyní je opět poutníkovi ukazatelem cesty, jenž ať přichází z kterékoli strany, uvidí tuto dominantu dřív, než z místa vůbec něco jiného zahlédne.

Jak se člověku ulevilo, když se vracel domů a nejprve zahlédl špičku věže a pak celý kostel. Ano, i pozdě večer byla věž ukazatelem cesty, neboť z oken bytu naší „věžové Hanny" široko daleko svítilo světlo. Pozdě se vracející domů se cítil v bezpečí.

V době vánoční byla na věžové nástavbě, kde jsou zvony, umístěna červená světla, tak si to alespoň pamatuji. Jejich záře dodávala vánočnímu času zvláštní kouzlo, a když sníh křupal pod chodidly, pak byly v našem městečku a v okolních obcích opravdové Vánoce. Dupot a šum lidí stoupajících po strmých kostelních schodech nahoru a dolů zní ještě leckomu z nás v uších. Krásný zvyk, kdy člověku o Božím hodu vánočním přišly popřát „Veselé svátky" sousedovic a kamarádovic děti, dnes bohužel už neexistuje. Jak jsme se my děti tehdy radovaly z peněžité mince, kterou bylo zvykem dětem dávat, aby se od nich štěstí neodvrátilo. Sounáležitost, která se v těchto přáních projevovala, dnes už není cítit. Tyto dny se dnes berou jako něco samozřejmého. Už dlouho předem se plánuje dovolená a tohoto času se využívá k zábavě. Ale tomu se už nelze divit. V domově žili jen křesťanští obyvatelé. Zde se setkáváme s mnoha vyznáními. Šíří se sekty a i mohamedánství přináší rozkladné tendence. Zda „modernizace", zavedená v katolické liturgii,

věta pokračuje na dalším listu ⟶