Moje milovaná rodná ves Rabensgrün

Nedovedu si představit hezčí vesnici, a tak mě to táhne o ní něco napsat, i když to jsou jen klukoviny. Jako důchodce má člověk hodně času na přemýšlení, a tak je tomu i u mě. Manželka už říkala, teď se z tebe ještě stane básník, ale tak to není, protože většinou říká: ty starý ośle, ani ve stáří moudřejší nebudeš, a na to jsem hrdý.

Chci se teď pokusit něco z toho sepsat, jestli se mi to podaří, si netroufám doufat. Ano, abych nezapomněl – autorem těchto řádků je Hofmann Otto, zvaný Spies Ottl, a v naší vsi mě znal každý.

Na svůj první klukovský kousek si dobře pamatuji. Bydleli jsme tehdy ještě ve staré kovárně a já byl ještě malý kluk. Jednoho dne, byl jsem sám doma, přišel mi k zábavě právě vhod strýček Sola, který opravoval plot za naším domem. Navedl mě, ať vystřelím ze šindelové pušky strýčkovi Zintelovi na záda. Nenechal jsem si to říkat dvakrát a přinesl jsem šindelovou pušku svého bratra Heinricha. Sám jsem ji ještě mít nesměl, byl jsem na to ještě malý. Zkrátka – proplížil jsem se s ní na Erlaplatz u Trollnů. Na svou oběť jsem nemusel dlouho čekat, strýček Zintel se totiž objevil na svém dvoře. Zamířeno a trefeno, to bylo jedna věc. Večer se z mých kalhot pořádně prášilo, protože můj otec měl krásný rukopis nejen perem na papíře, ale i v zápěstí. Mou bolest to však nezmenšilo a strýček Sola se ještě druhý den smál na celé kolo. Mimochodem, tvůrcem mé první šindelové pušky byl Hanrech Dolf. K němu vedla vždycky moje cesta, když jsem chtěl mít něco vyřezaného.

Milá teta Hanrechová pekla skoro každou sobotu kynuté knedlíky a nejednou mi jeden kousek přistrčila, a já ho pak spořádal v koutě, aby na něj nepřišli ostatní.

Ano, milá Kempen Walli, zapomenout na tebe by pro mě byl hřích. U vás jsme byli skoro jako doma. První třešně a jiné ovoce jsme prostě museli mít. Nejkrásnějším zaměstnáním u vás pro mě bylo sbírání vajec. Jako odměnu jsem večer vždycky dostal vejce. Znal jsem každý kout, a tak pro mě nebylo těžké najít každé slepičí hnízdo. Moje dvě děti si něco takového vůbec neumí představit. Jak dobře u vás chutnal hrnec podmáslí a kus chleba.

Milého strýčka Kempena prosím ještě dodatečně, ať mi odpustí tu věc s hráběmi, dnes bych to určitě už neudělal. Škádlil mě slovem „krejčík" a já měl zrovna náhodou v ruce hrábě.

Kde bych měl teď pokračovat, snad jen u svého nejlepšího přítele Harbauer Edwina. Po 30 letech jsme se v roce 1981 znovu setkali a myslím, že jsme oba koukali jako z jara, protože poznat někoho po 30 letech je asi těžké. Nejkrásnější pro mě bylo pasení krav u Trollnů s mým přítelem Edwinem. Každý pořádný kus chleba v kapse kalhot a hůl v ruce, tak jsme se táhli po prostřední cestě. Každý den jsme zkoumali, jestli švestky už dozrály, ale jedli jsme je i zelené, navzdory bolestem břicha, které jsme měli druhý den. Nejkrásnější bylo pást v Greimu, kolem dokola les i lískové keře a k tomu ohníček. Nic hezčího nebylo, kromě Erlaplatzu u Trollnů.

Bylo by toho k vyprávění ještě mnoho, ale nesměl by chybět starý vrchní učitel Schneider se svými hrdličkami. Ti ubozí ptáci byli úplně zkrocení a za každý odevzdaný kus jsem dostal 20 haléřů. No, nebyl to výhodný obchod? Také z jeho stromu s ranými třešněmi u plotu nedostal ty první on, ale vždycky ostatní.

Hezky bylo i každý večer v mlékárničce. Bauern Elfe se div nezalkla vzteky, dokud nepřišla její matka, Bauern Resi. Tehdy jsme zmizeli, ale ne na dlouho. Když Resi odešla, byli jsme zase tam i my. Teď si vzpomínám na jednu věc, je to čistá pravda. My, tedy rabensgrünští uličníci, jsme jednou večer stáli u staré mlékárničky v horní části vsi a čekali, co přijde. Rabensgrünské krásky stály dole na silnici. Jeden z nás, nevím kdo, měl v kapse foukací píšťalky a praskavky, a my jsme jich pár vypustili směrem k silnici. Můj přítel Edwin dodnes určitě tvrdí, že nikdy neslyšel dívky tak křičet, a to je i můj názor. Dívky hledaly útočiště u tety Huaf a jsem přesvědčen, že nám nikdo neuvěřil, že jsme nebyli původci.