Bylo by toho k vyprávění ještě hodně, ale teď mě už nic dalšího nenapadá.

Ano, ještě něco. Ve druhé třídě měšťanské školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald) byl mým třídním Zintl Franz a já nevěděl, jak mu mám říkat, ale dobrý Franz mi přišel na pomoc sám. První školní den jsem šel za Trolln Edwinem vyměnit si novinky. Cestou tam mě Franz zastavil, vzal mě za ucho a řekl: „Ty uličníku, pro tebe jsem ve škole pan odborný učitel a doma Zintl Franz." Spadl mi kámen ze srdce.

Na poslední masopustní průvod v Rabensgrünu si dobře vzpomínám. Na velkých saních bylo postaveno velké rádio, v něm seděl Schloßbauer a hrál hudbu. Vždycky po pár domech bylo slyšet nejnovější zprávy. Mimo jiné: „Hanrech, ten Musterbauer, umí kravám nahlédnout přímo do žaludku, strýček Steffel je chytrák, celý den pobíhá a má na sobě boty Baťa."

O mnoho let později jsem měl příležitost jet do ČSSR. Milí Rabensgrünští, věřte mi, stál jsem na silnici u mlékárničky a musel jsem hledat, kde jsem kdysi bydlel doma. Ano, to je hořké, když člověk už nepozná svůj domov.

Hezky bylo taky vždycky o Velikonocích při „chození s řehtačkou". Každý byl hrdý, že má tu největší rachotičku. Na Velký pátek jsme vždycky chodili k polním křížům a běda, kdybychom nějaký vynechali. Pak toho o Bílé sobotě dopoledne při sbírání vajíček určitě moc nebylo. Pro nás byla v té době koruna menším jměním.

O pár let později, už jsem chodil do učení, jsem u Trollnů často hrával karty, a doma jsem za to schytal vynadáno. Ale strýček Prikner, strýček Ontl a strýček Strobel hráli většinou taky a ti mi nenadávali. I rabensgrünské dívky pro mě přestaly být nezajímavé.

Tady v bavorsko-švábském kraji, kde dnes žiji se svou milou ženou sami, mívám často stesk po Rabensgrünských, a moje přání by bylo zajet do Hesenska, kde mnozí moji známí našli druhý domov.

Ano, milí Rabensgrünští, jsem teprve od nedávna odběratelem Slavkovského Heimatbriefu, a byl bych rád, kdyby se moje psaníčko mohlo objevit v Heimatbriefu. Pro dnešek chci skončit, abych své krajany nechválil ani nehanil. Už se těším na příští Heimatbrief.

Otto Hofmann (Rabensgrün 30)

Stesk po domově na jaře

Milované jaro, jak jsem rád, žes rozehnal ledový vítr pryč! Teď jsi tu a činíš mě zas skoro znovu dítětem.

Jak tvé slunce stoupá výš v své kráse každým dnem a svět se stále pestřeji halí tam, kde včera ještě ležel sníh.

Až daleko pod modrým nebem zní všude muzicírování, v temném lese, na světlé louce zaznívá něžné trylkování.

S radostí, s tímto životem v líbezné jarní touze, však záhy se už krade vedle stesk po domově, bodavý v prsou.

Ani květiny, ani úponky, ani ptačí šťastný zpěv nekvetou tak bohatě jako v myšlenkách, jež mají ten starý jásavý zvuk.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶