Moje milovaná rodná ves Rabensgrün
Nedovedu si představit hezčí vesnici, a tak mě to táhne o ní něco napsat, i když to jsou jen klukoviny. Jako důchodce má člověk hodně času na přemýšlení, a tak je tomu i u mě. Manželka už říkala, teď se z tebe ještě stane básník, ale tak to není, protože většinou říká: ty starý ośle, ani ve stáří moudřejší nebudeš, a na to jsem hrdý.
Chci se teď pokusit něco z toho sepsat, jestli se mi to podaří, si netroufám doufat. Ano, abych nezapomněl – autorem těchto řádků je Hofmann Otto, zvaný Spies Ottl, a v naší vsi mě znal každý.
Na svůj první klukovský kousek si dobře pamatuji. Bydleli jsme tehdy ještě ve staré kovárně a já byl ještě malý kluk. Jednoho dne, byl jsem sám doma, přišel mi k zábavě právě vhod strýček Sola, který opravoval plot za naším domem. Navedl mě, ať vystřelím ze šindelové pušky strýčkovi Zintelovi na záda. Nenechal jsem si to říkat dvakrát a přinesl jsem šindelovou pušku svého bratra Heinricha. Sám jsem ji ještě mít nesměl, byl jsem na to ještě malý. Zkrátka – proplížil jsem se s ní na Erlaplatz u Trollnů. Na svou oběť jsem nemusel dlouho čekat, strýček Zintel se totiž objevil na svém dvoře. Zamířeno a trefeno, to bylo jedna věc. Večer se z mých kalhot pořádně prášilo, protože můj otec měl krásný rukopis nejen perem na papíře, ale i v zápěstí. Mou bolest to však nezmenšilo a strýček Sola se ještě druhý den smál na celé kolo. Mimochodem, tvůrcem mé první šindelové pušky byl Hanrech Dolf. K němu vedla vždycky moje cesta, když jsem chtěl mít něco vyřezaného.
Milá teta Hanrechová pekla skoro každou sobotu kynuté knedlíky a nejednou mi jeden kousek přistrčila, a já ho pak spořádal v koutě, aby na něj nepřišli ostatní.
Ano, milá Kempen Walli, zapomenout na tebe by pro mě byl hřích. U vás jsme byli skoro jako doma. První třešně a jiné ovoce jsme prostě museli mít. Nejkrásnějším zaměstnáním u vás pro mě bylo sbírání vajec. Jako odměnu jsem večer vždycky dostal vejce. Znal jsem každý kout, a tak pro mě nebylo těžké najít každé slepičí hnízdo. Moje dvě děti si něco takového vůbec neumí představit. Jak dobře u vás chutnal hrnec podmáslí a kus chleba.
Milého strýčka Kempena prosím ještě dodatečně, ať mi odpustí tu věc s hráběmi, dnes bych to určitě už neudělal. Škádlil mě slovem „krejčík" a já měl zrovna náhodou v ruce hrábě.
Kde bych měl teď pokračovat, snad jen u svého nejlepšího přítele Harbauer Edwina. Po 30 letech jsme se v roce 1981 znovu setkali a myslím, že jsme oba koukali jako z jara, protože poznat někoho po 30 letech je asi těžké. Nejkrásnější pro mě bylo pasení krav u Trollnů s mým přítelem Edwinem. Každý pořádný kus chleba v kapse kalhot a hůl v ruce, tak jsme se táhli po prostřední cestě. Každý den jsme zkoumali, jestli švestky už dozrály, ale jedli jsme je i zelené, navzdory bolestem břicha, které jsme měli druhý den. Nejkrásnější bylo pást v Greimu, kolem dokola les i lískové keře a k tomu ohníček. Nic hezčího nebylo, kromě Erlaplatzu u Trollnů.
Bylo by toho k vyprávění ještě mnoho, ale nesměl by chybět starý vrchní učitel Schneider se svými hrdličkami. Ti ubozí ptáci byli úplně zkrocení a za každý odevzdaný kus jsem dostal 20 haléřů. No, nebyl to výhodný obchod? Také z jeho stromu s ranými třešněmi u plotu nedostal ty první on, ale vždycky ostatní.
Hezky bylo i každý večer v mlékárničce. Bauern Elfe se div nezalkla vzteky, dokud nepřišla její matka, Bauern Resi. Tehdy jsme zmizeli, ale ne na dlouho. Když Resi odešla, byli jsme zase tam i my. Teď si vzpomínám na jednu věc, je to čistá pravda. My, tedy rabensgrünští uličníci, jsme jednou večer stáli u staré mlékárničky v horní části vsi a čekali, co přijde. Rabensgrünské krásky stály dole na silnici. Jeden z nás, nevím kdo, měl v kapse foukací píšťalky a praskavky, a my jsme jich pár vypustili směrem k silnici. Můj přítel Edwin dodnes určitě tvrdí, že nikdy neslyšel dívky tak křičet, a to je i můj názor. Dívky hledaly útočiště u tety Huaf a jsem přesvědčen, že nám nikdo neuvěřil, že jsme nebyli původci.
Mein liebes Heimatdorf Rabensgrün
Ich kann mir kein schöneres Dorf vorstellen und es drängt mich, einfach dazu etwas darüber zu schreiben, auch wenn es nur Lausbubenstreiche sind. Als Rentner hat man viel Zeit zum Nachdenken und so geht es auch mir. Meine Frau sagte schon, jetzt wirst du noch Dichter, aber dem ist nicht so, denn meistens sagt sie, du alter Esel wirst auch nicht mehr gescheiter, und ich bin stolz darauf.
Ich will nun versuchen, etwas davon aufzuschreiben, ob es mir gelingt, ich wage es nicht zu hoffen. Ja, damit ich es nicht vergesse, der Verfasser dieser Zeilen ist der Hofmann Otto, genannt der Spies Ottl und jeder im Dorf kannte mich.
An meinen ersten Lausbubenstreich kann ich mich noch gut erinnern. Wir wohnten damals noch in der alten Schmiede, und ich war noch ein kleiner Bub. Eines Tages, ich war allein daheim, kam mir der Sola Vetter, der gerade den Zaun hinter unserem Haus reparierte, gerade recht zur Unterhaltung. Er lernte mir an, ich soll mit der Schindelflinte dem Zintelvetter hinten drauf schießen. Ich ließ mir das nicht zweimal sagen und holte die Schindelflinte von meinem Bruder Heinrich. Selber durfte ich noch keine haben, da ich noch zu klein war. Kurzum — ich schlich mich damit auf den Erlaplatz vom Trolln. Ich brauchte nicht lange auf mein Opfer zu warten und der Zintelvetter erschien in seinem Hof. Gezielt und getroffen, das war eins. Am Abend hat die Hose von mir ganz schön gestaubt, denn mein Vater hatte eine gute Handschrift mit der Feder auf dem Papier und im Handgelenk. Aber deshalb wurden meine Schmerzen nicht geringer, und der Sola Vetter hat sich am nächsten Tag noch den Bauch vollgelacht. Übrigens, der Erbauer meiner ersten Schintelflinte war der Hanrech Dolf. Zu ihm führte mich immer mein Weg, wenn ich etwas geschnitzt haben wollte.
Die liebe Hanrech Mouhm hat fast jeden Samstag Germkniedla gebacken und so manches Mal hat sie mir ein Stück zugesteckt, und ich habe es in einem Winkel verdrückt, damit es die anderen nicht haben konnten.
Ja, liebe Kempen Walli, dich zu vergessen wäre für mich eine Sünde. Bei euch waren wir so gut wie zu Hause. Die ersten Kirschen und sonstiges Obst, das mußten wir haben. Die schönste Beschäftigung bei euch war für mich das Eierabnehmen. Als Lohn bekam ich immer am Abend ein Ei. Jeden Winkel kannte ich ja, und so war es auch für mich nicht schwer, jedes Hühnernest zu finden. Meine beiden Kinder können sich so etwas garnicht vorstellen. Wie gut schmeckte bei euch ein Topf Buttermilch und ein Stück Brot.
Den lieben Kempen Vetter bitte ich noch nachträglich, mir die Sache mit dem Rechen zu verzeihen, ich würde es heute bestimmt nicht mehr machen. Er ärgerte mich mit dem Wort »Schneiderlein« und ich hatte eben einmal zufällig gerade einen Rechen in den Händen.
Wo soll ich jetzt weitermachen, nur bei meinem besten Freund Harbauer Edwin. Nach 30 Jahren trafen wir uns 1981 wieder und ich glaube, beide haben wir dumm geschaut, denn nach 30 Jahren jemand zu erkennen, ist wohl schwierig. Am schönsten war für mich das Kühehüten beim Trolln mit meinem Freund Edwin. Jeder ein tüchtiges Stück Brot in der Hosentasche und einen Stecken in der Hand, so zogen wir den mittleren Weg entlang. Jeden Tag prüften wir, ob die Pflaumen schon reif wären, aber wir aßen sie auch grün, trotz des Bauchwehs, das wir am nächsten Tag hatten. Am schönsten zu hüten war es im Greim, ringsum Wald sowie Haselnußstauden und ein Feuerl dazu. Etwas schöneres gab es nicht außer dem Erlaplatz beim Trolln.
Noch sehr viel gäbe es darüber zu erzählen, aber da käme der alte Oberlehrer Schneider mit seinen Turteltauben zu kurz. Die armen Viecher waren ganz zahm und für jedes abgelieferte Stück bekam ich 20 Heller. Na, war das kein Geschäft? Auch von seinem Frühkirschbaum nahe am Zaun bekam nicht er die ersten, sondern immer die anderen.
Schön war es auch jeden Abend im Milchhäusl. Die Bauern Elfe hat sich grün und blau geärgert, bis ihre Mutter, die Bauern Resi kam. Da suchten wir das Weite, aber nicht lange. Wenn die Resi fort war, waren auch wir wieder da. Da fällt mir gerade etwas ein, das ist die reine Wahrheit. Wir, das heißt die Rabensgrüner Lausbuben, standen eines Abends beim alten Milchhäusl im oberen Dorf und warteten der Dinge, die da kommen mögen. Die Rabensgrüner Schönheiten standen unten auf der Straße. Einer von uns, ich weiß nicht wer, hatte Luftheuler und Kracher in der Tasche, und wir ließen einige in Richtung Straße los. Mein Freund Edwin sagt bestimmt heute noch, daß er Mädels noch nie so schreien hörte, was auch meine Meinung ist. Bei der Huaf Mouhm suchten die Mädels Zuflucht und ich bin überzeugt, daß uns niemand geglaubt hat, daß wir nicht die Urheber waren.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.