Vzpomínky na Vánoce 1946, 1947 a 1981

Po skončení bojů, po uzavření jednání o příměří a po nabytí platnosti kapitulace jsme si sice na chvíli oddechli, ale hned se objevily nové starosti. Ty přišly s revoluční gardou Čechů, která do naší vlasti vtrhla jako plenící horda.

Já sám jsem byl v té době již kvůli zranění propuštěn z německého wehrmachtu, ale musel jsem za to také pykat. Kdo si ještě pamatuje na svatodušní sobotu a neděli roku 1945? To nebyla žádná garda, to byla luza a chátra, plenitelé národa, jemuž naši otcové od roku 1918 do roku 1938 poctivě a věrně platili daně, naši bratři sloužili v československé armádě a my všichni jsme byli věrnými občany státu. Když v roce 1938 došlo k Mnichovské dohodě, na jejímž základě byly Sudety připojeny k Německé říši, nebylo to nic jiného než náprava křivdy ze strany Anglie a Francie – vždyť obě tyto země byly rovněž signatáři dohod z roku 1918, na jejichž základě byly Sudety bez referenda vyňaty z rakousko-uherského státního svazku a přičleněny k nově vzniklému státnímu útvaru ČSR.

Žádná česká vláda až do roku 1936 ani náznakem nesignalizovala, že dohody z roku 1918 budou naplněny a že sudetští Němci obdrží slíbenou autonomii.

Proto byli sudetští Němci pro Čechy volnou kořistí – ti nyní přicházeli do naší vlasti a vraždili, plenili, mučili a každý den si vymýšleli nové šikany proti všemu, co bylo německé. Nevykrádaly se jen obchody, nebyly ušetřeny ani nábytek a jiné věci, dokonce ani rodinné památky. Sudetským Němcům už nepatřilo nic, všechno bylo zabaveno – i vklady v bankách a naspořené peníze.

Žádná země, žádná organizace, žádná církev si toho tehdy nevšimla a nepozvedla hlas proti bezpráví volajícímu do nebes. Byl to snad mír, byla to snad humanita, jak tomu říkali pánové v Postupimi? — Místo míru přišel do naší vlasti nemír, místo štěstí neštěstí. Bída rostla den ze dne a k tomu přibylo ještě nové strašidlo: my jsme tomu říkali vyhnání, Češi, Američané i Francouzi tomu říkali odsun. Rusové mlčeli, znásilňovali a brali si vše, co se jim zalíbilo. A dokonce se našlo i pár Němců – naštěstí jen málo – kterým dělalo potěšení, když byli lidé bezdůvodně odváženi na hrad do Lokte k výslechu a mučení.

Tak plynul čas, na Vánoce 1945 jsme byli konečně doma, ale byl to mír? — Ne. Bída a nejistota byly stálými hosty. Chtěli jsme důstojně prožít a oslavit náš rodinný svátek. Ale při pohledu na miliony zajatých, nezvěstných a na vyhánění, které už bylo v plném proudu – komu se chtělo slavit?

Tak jsme sedávali se starostlivými tvářemi u vánočního stolu, a to všechno bylo cokoli jiného než dobré zprávy a výhledy do budoucna. Na dlouhé lavici stály misky plné ovsa a šrotu, dokonce i malé krajíčky chleba tam byly na ozdobu položeny pro dobytek ve chlévě. I tam byl na počest narození Páně zvláštní dárek pro zvířata. Ani kočka a pes nepřišli zkrátka. Měly to být naše poslední Vánoce ve vlasti? Mohli jsme se jen modlit, abychom mohli zůstat doma – jídla bylo aspoň prozatím dost. Dárky? Nebylo snad darem z nebes, že jsme se z války vrátili domů živí a zdraví? Naše dcerunka se dívala na ten svět bezstarostně. Byla jistě – ať mladým, či starým z nás – v této době jedinou útěchou.

Protože nám Češi nedopřáli klidu, mnohým se domov mezitím stal cizinou!

Kam se mám obrátit, tak jsme zpívali při bohoslužbě, a cestou domů jsme se dozvěděli, že Češi odvezli toho či onoho na vysídlení – tedy na vyhnání. Pokoj lidem dobré vůle. Copak jsme my a naši otcové nebyli vždycky lidmi dobré vůle? Jeden český farář řekl ve svém kázání v čistě německém městě: „Němci ať při odsunu nezapomenou na rubáš!" A tomu se říkalo lidské, nebo to bylo snad křesťanské?

věta pokračuje na dalším listu ⟶