⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tak přesto všechno čas ubíhal docela rychle, práce nechávala bouřím té doby málo prostoru k přemítání. Starost o budoucnost byla stálým průvodcem. Ještě v létě 1946 byli první lidé z naší obce vyzváni k transportu do neznáma. Vysídlení mělo být lidské – co si Češi představovali pod pojmem humanita, o tom mohou vyprávět všichni ti, kdo museli zažít bití, týrání, zabavování a plenění majetku. Nebylo by bývalo lepší jednoduše utéct? Ale my jsme se přece ničím neprovinili. Tak jsme seděli i o Vánocích 1945/46 u vánočního stolu. Stejné starosti, nejistota, některé domy už stály prázdné. Mnozí z nás už měli blízké příbuzné vyhnané do Bavorska. Beznadějný Štědrý večer. Toto měly teď být opravdu poslední Vánoce ve vlasti! Měli jsme skutečně vidět svůj betlém naposledy, naposledy zapálit světla na hrobech svých příbuzných? Žádné rádio, žádné noviny, špatné zprávy z Bavorska, ještě horší výpovědi od Němců, kteří přicházeli od jazykové hranice a dobrovolně opouštěli svůj domov, protože Češi byli čím dál hrozivější a nesnesitelnější. Může to takhle pokračovat, může svět připustit takové bezpráví, kam se mám obrátit? Člověk je v pokušení vykřiknout žalobně a s výčitkou! — Pak si ale zase řekne – mysli na rodinu, na ostatní, snad ještě přijde obrat. A vskutku, obrat přišel, naše obec se vylidňuje, v sousedním městě je to ještě horší. Práce pomáhá zapomenout na starosti, tak pracujeme, jako by nám vyhnání nemohlo ublížit, a přitom dobře víme, že i my jednoho dne dostaneme výzvu k vysídlení – tedy k vyhnání. Někdy si tu chvíli člověk přímo přeje. Jen ne do sovětské zóny, to bylo celé naše modlení. Skoro jako vysvobození nás zasáhla zpráva, že jsme nyní zařazeni do posledního transportu na Západ. Jaká to úleva, když prohlídky proběhly téměř v pořádku. Stodola plná sklizené úrody, chlév plný dobytka, pole sklizená až na pár brambor. A my jsme odcházeli jako lidé bez ničeho vstříc neznámu. Ještě jednou pohled do chléva, přes pole, zpět na naši milovanou obec, pohled ke kostelní věži, na hřbitov, ke Krudumu, a pak jsme se stali součástí velkého proudu vyhnanců.

Když jsme koncem října 1946 dorazili večer mezi 21. a 22. hodinou do tohoto města na Neckaru, skončili jsme samozřejmě ve škole – v hromadném ubytování. Pohled z okna, jen mnoho kamení a málo chleba, to byla první myšlenka. Pohled utkvěl na klášterním kostele. Ano, kam se mám obrátit? Žádný byt, žádný stůl, žádná židle, žádná postel, žádná práce a teď dokonce ani žádné povolání. Pohled dlouho spočíval na kříži na klášterním kostele. Nemuselo to tak být, že jsme přišli právě sem – nemusel snad utíkat i Ježíš jako dítě? Tedy žádný spor s osudem. Co Bůh činí, je dobře učiněno, a čemu nikdo nemohl uvěřit, se stalo – přišly Vánoce a všichni měli střechu nad hlavou. Bytem se to nazvat nedalo, ale měli jsme svobodu, byť v cizí místnosti, na bednách a pytlích, s málem majetku. Bylo nám teplo, byli jsme chudí, ale zase svobodní lidé. Samozřejmě, že v ten Štědrý večer naše myšlenky patřily domovu. Všechno je pryč. — Ne! Nezapomenout, nevzdávat se, nést svůj osud důstojně.

Dnes, o 35 let později, sedíme u slavnostně prostřených stolů. Vyplnily se naše modlitby? Přání z tehdejší doby by dnes vypadalo velmi skromně, a proto bychom neměli zapomínat, že jsme svůj osud dokázali zvládnout ve společenství a s Božím požehnáním. Tímto společenstvím je dnes náš Svaz vyhnanců (BdV), pro úřady a instituce jsme my vyhnaní vydavateli Heimatbriefů. Proto by tato spojení neměla zaniknout. Vánoce, svátek radosti a rodiny, nejen k oslavám, ale i trochu k zamyšlení.

Vzpomeňme na všechny naše drahé, kteří se bohužel této doby už nedožili, vzpomeňme na ty, kteří v duchu našeho společenství obětovali veškerou svou práci a úsilí, a vzpomeňme na mnohé, kteří nám v těžké době prokázali důvěru a pochopení. Všem jim buď dík!

Ernst Hess

Všem krajanům přeji radostné vánoční svátky a zdravý nový rok!