Je tomu už dávno

Vánoce byly nejkrásnějším svátkem roku, a tak tomu bylo i v Chebsku, kde leží Horní Slavkov (Schlaggenwald). Už za dlouhých adventních večerů se lidé scházeli blíž k sobě, sesedali se na hutzen ve svých teplých světnicích, zpívali staré písně, mluvili o radostech i strastech, sdíleli si postesky, klevetili o dění ve vsi a nakonec vždycky znovu vyprávěli pověsti a strašidelné historky. Padala přitom jména jako Houmannerl, Krudum, Vierza Nåuthelfa, Råuts Kreiz, Gålgn, Hås-Haling, Teppalesa Kreiz a další. Kolem každého z nich se vinula pověst, která mě dokázala okouzlit.

Jednou, bylo to o vánočním čase, jsme my děti opět seděly u babičky u teplých kamen. Ona seděla před nimi na lavici a my jsme dřepěly kolem ní v půlkruhu na houních přikrývkách, pod nimiž proti chladu podlahy ležely tlusté slaměné rohože. Venku hučela bouře a hnala sníh kolem rohu domu, prudce lomcovala okny. Do světničky se už vkrádal soumrak a v koutku s domácím oltářem spočíval na krucifixu klidný červený svit věčného světla. Babička pilně cvakala pletacími jehlicemi a bylo vidět, jak jí pod rukama roste černá punčocha. „Ach babičko, vyprávěj nám trošku tu krásnou historku o dědečkovi!" prosily jsme tak dlouho starou paní, až nakonec začala vyprávět.

Nejdřív trochu zeširoka vyprávěla, jaký byl náš dědeček hodný, pilný a skromný muž a že vlastně měl jen jedinou neřest, a to svou dýmku. Ta ho provázela od rána do večera, ve všech chvílích dobrých i zlých. Narodil se v chudobě, jako osiřelé dítě přišel do Töppeles, kde ho do domu přijal soucitný sedlák. Ten prý později dokonce převzal za osamělého chlapce kmotrovství, protože se ukázal pilný a slušný. Pásl krávy, pomáhal, kde mohl, a brzy se z něj stal zdatný čeledín. Když si pak dědeček vzal ji, babičku, a chtěl si založit rodinu, musel se ovšem poohlédnout po lepším výdělku, a proto nastoupil na dřinu do karlovarského kamenolomu. Z úspor svých i babiččiných si pak pořídili domek na kraji Poschitzau, kde si mohli chovat slepice, kozu a také prase. Dědeček prý vstával už kolem třetí hodiny ranní, aby zvládl dlouhou cestu 14 km do Karlových Varů, protože v šest hodin už začínala těžká denní dřina. Tak se na něm brzy podepsala nadměrná tělesná námaha – chůze i pohyby mu stále víc tuhly a jazyk se mu jen ztěžka rozvazoval.

Nejraději v létě sedával na stinné lavičce před domem a v zimě vyhledával příjemné teplo u kamen. Přitom kouřil dýmku, nechával ostatní mluvit a poslouchal. Přes všechnu tíhu, která na něj byla naložena, prý nikdy neopomněl náležitou úctu a věrnost svému Pánu Bohu. A svému kmotru v Töppeles zůstal vděčně oddán. Nebál se proto dlouhé, obtížné cesty a navštěvoval ho na první svátek vánoční, aby mu přinesl svá dobrá přání k svátkům.

Nu, a teď to bylo zase tak daleko, jak babička vyprávěla, a dědeček pomýšlel na to, že svého kmotra navštíví. Babička přinesla z komory hrubé boty, protože ležel sníh a byla zima. Pak vytáhla ze skříně dědečkův tlustý kalmuk, jeho chrániče uší a plstěný sváteční klobouk s tetřeví brkem a pěknými perlami na něm. Nakonec zabalila ještě půl štrůdlu do utěrky a přidala láhev domácího borůvkového vína. Obojí dědeček uložil do batohu, vzal si svou lískovou hůl, čerstvě nabitou dýmku a vydal se do sněhové vánice. „Před setměním budu zase doma!" zavolal ještě zpátky, na pozdrav zvedl hůl a zmizel za rohem domu.

Časně odpoledne už byl v Töppeles, protože cesta z kopce a s větrem v zádech okřídlila jeho kroky. Ke kmotrovi přišel právě ve chvíli, kdy se rodina chystala usednout ke stolu na kávu a štrůdl. Samozřejmě byl radostně přivítán a hned vyzván, aby se k jídlu přidal. To mu bylo velmi vhod, protože po té zimě měl skutečnou chuť na horkou kávu a vonný štrůdl. Potom si spokojeně znovu zapálil dýmku a kmotr vytáhl láhev ze skříňky. „Na sklenku, Wenzli!" řekl mému dědečkovi a nalil oběma. Jedním douškem oba muži vyprázdnili sklenky. Kmotr se pak s úsměvem prohodil: „Ale na jedné noze člověk nestojí!" a hned nalil znovu. Pak si s hostem připil a fik – i druhá sklenka byla prázdná. „Víš, Wenzli," zauvažoval kmotr, „všechny dobré věci jsou tři!" a naplnil sklenky znovu. Dědečkovi se pomalu začínalo dělat lehčeji, tak souhlasil a vypil i třetí sklenku. Po chvíli už kmotr trochu breptal, protože alkohol nezůstal bez účinku ani u něj. Těžkým jazykem řekl: „Víš, Wenzli, tři je přece lichý počet, musíme si dát ještě jednu sklenku!" A tak se stalo. Ale teď to už dědečkovi vůbec nebylo tak lehké, protože nohy mu teď visely jako olověná závaží, ruce mu těžce klesly na desku stolu a unavená hlava mu klesla na hruď. V tu chvíli usnul hlubokým, sladkým, blaživým spánkem. Nikdo ho nedokázal probudit. Venku mezitím nepřetržitě sněžilo a všechno pokrývalo bílým příkrovem.

věta pokračuje na dalším listu ⟶