⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Konečně – už se stmívalo – se podařilo postavit dědečka zase na nohy. Poplašeně se podíval z okna a byl náhle úplně střízlivý. Vzal si batoh, který mu selka naplnila chlebem, máslem, slaninou a vejci, ještě rychle si zapálil dýmku a vydal se na cestu domů.

Z oken světnic mu nejprve svítily cestu zasněženou ulicí, avšak za vsí byla taková tma, že musel brodit sněhem, uklouzával a klopýtal. Bohudíky ale přestalo sněžit. Přesto to dědeček přes strmý kus lesa měl tak těžké, že mu po tváři stékal pot, musel se často zastavovat, protože se mu svíralo hrdlo.

Když se pak konečně dostal na volné pole, vyšel měsíc a osvětlil noční krajinu. Mlžné cáry se náhle táhly přes vršky. Mezi nimi náhle chudák dědeček uviděl obrovský a černý Töppeleský kříž před sebou, a přestože jinak byl statečný muž, nedokázal se přece jen zcela ubránit pověrám, protože o tomto místě už slyšel hrůzostrašné historky. Houmannl tu prý v noční hodinu provádí své neplechy, sedá si poutníkovi na záda, ovine mu paže kolem krku a tiskne tak pevně, že se dotyčný málem zadusí, nebo dokonce padne mrtev. Nejeden silný muž prý zde byl Houmannlem přemožen. K smrti vyděšený dědeček smekl klobouk, třikrát se pokřižoval, a ve chvíli, kdy zrovna mlžný cár zastřel kříž, si opět nasadil svůj klobouk s brkem.

Ó, svatá Maria, náhle byl vedle něj kočár, a na kozlíku dokonce seděl kočí. Tu se mého dědečka zmocnil strach, že se dal do běhu, jak jen mohl. Ale vůz zůstával stále vedle něj, a kdykoli si myslel, že ho setřásl, byl náhle zase tady. Ano, dokonce i práskání bičem prý zřetelně slyšel. Zmučený dědeček opustil cestu a běžel napříč polem, ne, spíš klopýtal kolem Gfellu směrem k Poschitzau, kočár pořád vedle něj. Když už myslel, že rozeznává světla své vesnice, a srdce mu bušilo, až mu bylo, že mu pukne, byl vůz tak blízko, že dědeček hlasitě zasténal. Babička byla mezitím už v nejvyšších obavách o svého Wenzla a znovu a znovu vycházela s petrolejkou před domovní dveře, aby se poohlédla. Vyděšeně zaslechla jeho sténání, rychle vyběhla ven a posvítila do voskově bledé, potem zvlhlé tváře svého muže, který si, zatímco se pomalu skládal k jejím nohám, ještě strhl klobouk s brkem z hlavy. Přes svou téměř úplnou vyčerpanost si všiml, že kočár i s práskáním biče v tu chvíli zmizel. Jeho unavenou hlavou se prodíralo poznání, že celé to nebyl žádný strašidelný přízrak, nýbrž souhra přirozených věcí. Měsíční svit totiž znovu a znovu vrhal dědečkův stín do takového úhlu na mlžné stěny, že vznikal útvar podobný kočáru. Vlnící se tetřeví brk s perlami zněl jako práskání biče.

S úsměvem dědeček poznal svůj omyl a nechal se odvést domů. Pod vánočním stromkem pak vyprávěl své rodině, co ho potkalo, a nikdo už nevěřil, že by u Töppeleského kříže strašilo. Ale historky o Krudumu, o Gålgnu, o Vierza Noathalfa a podobně, ty prý byly všechny pravdivé. Připadalo mi to nádherné, protože nic pro mě nebylo nad hodiny strachu v babiččině teplé světnici.

Hermine Walter, roz. Palm

Krajané, prosíme, vyrovnejte předplatné ještě v starém roce!

věta pokračuje na dalším listu ⟶