Kdysi a dnes
Z minulosti bychom se měli poučit, tak bohaté je na strasti a žal. Popsat ji celou by bylo příliš, lidé, kteří působí utrpení, neznají cit. Ani ten, koho válka vítězstvím obdařila, nezůstal ušetřen starostí a žalu. Proč nedokážou lidé žít v míru, znovu a znovu jim hrozí nové nebezpečí. Příroda, která nám dala tolik, je zneužívána jistou skupinou lidí. Jak mírumilovný obraz, když tvůj zrak upřený k nebi sleduje bílé mraky, jak plynou dál. Přece však nebezpečná hra lidských rukou se často skrývá právě za těmi mraky.
Frieda Erler
Einst und heute
Man sollte lernen aus der Vergangenheit,
die so reich an Kummer und Leid.
Es zu beschreiben, das wäre zu viel;
Menschen, die Leid schaffen, kennen kein Gefühl.
Auch der vom Krieg mit Sieg belohnt,
von Kummer und Leid blieb er nicht verschont.
Warum können die Menschen nicht in Frieden leben,
immer wieder droht ihnen eine neue Gefahr.
Die Natur, die uns so viel gegeben,
wird mißbraucht von einer gewissen Schar.
Welch friedliches Bild, schaut dein Auge zum Himmel gebannt,
wenn weiße Wolken ziehen dahin.
Doch ein gefährliches Spiel von Menschenhand
liegt oft hinter den Wolken drin.
Frieda Erler
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Saský Egerlanďan
Mám to štěstí, že mám neobyčejného strýce.
Je veselý, mazaný, plný chuti do života, miluje Chebsko (Egerland) jako svůj vlastní domov a plynně mluví saským nářečím. I při největší snaze by nedokázal zapřít svou mateřštinu — což si mimochodem ani nepřeje. Na druhou stranu se občas snaží dostat přes rty aspoň pár typických slov z našeho nářečí, a člověk se při tom bojí, aby si nepoškodil jazyk. Přesto se mu jednou podařilo vyslovit „Husnodudera". Tyto potíže mu ale nikdy nezabránily, aby spolu s mou tetou byl dlouhá léta aktivní v „Egerlanda Gmoi" a v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, za což byli oba také několikrát vyznamenáni. Při slavnostních příležitostech dokonce chodili v našem krojovém oblečení. Teď je ale můj strýc Ewald — tak se jmenuje — už řadu let sám a občas ho trápí neduhy, kvůli kterým už tak rád neopouští svůj domov.
Ještě ne tak dávno jsme s ním ale byli na slavnostním večeru „Gmoi" tady ve Francích. Strýc Ewald si na naše nabádání připnul svůj Zlatý čestný odznak. Když jsme na akci přišli, oficiální program ještě nezačal, takže jsme se ještě chvíli mohli bavit. Hned jsme si všimli, že krajané v našem okolí se na strýce pořád dívají a pak si mezi sebou šuškají. Asi si kladli otázku, jak je možné, že muž s „takovým" přízvukem smí nosit Zlatý čestný odznak krajanského sdružení. Strýc se ale tvářil, jako by se ho ten rozruch, který způsobil, vůbec netýkal, a s nadšením sledoval vystoupení na pódiu. Nakonec kapela zahrála potpourri domovských písní. Všichni hosté si vesele zazpívali, i strýc.
V příštím okamžiku se pohledy z naší blízkosti obrátily zase k němu, protože k všem těm nesrovnalostem ještě přidal to, že tento cizinec zpíval naše písně saským přízvukem a nahlas — tím byl ještě záhadnější. Sotva dozněl poslední tón, otočila se jedna krajanka k mému strýci, protože už nedokázala zkrotit svou zvědavost, a zeptala se: „Vou san Vy her?" Na což jí bleskurychle přišla odpověď: „Z Hannoveru!" Teď byl zmatek samozřejmě dokonalý, ačkoli všechno souhlasilo.
Poválečné zmatky zavály mého strýce Ewalda a mou tetu Marii ze Saska do Dolního Saska, kde našli nový domov. Moje teta, která milovala své Chebsko až do posledního dechu, přenesla tuto věrnou lásku k domovu i na svého muže, protože dokázala mistrně mu ukázat, co nám všem učinilo tento kus země tak nezapomenutelným a drahým.
Hermine Walter, roz. Palm
Ein sächsischer Egerländer
Ich habe das Glück, einen besonderen Onkel zu haben.
Er ist fröhlich, verschmitzt, lebensbejahend, liebt das Egerland wie seine eigene Heimat und spricht fließend sächsisch. Selbst bei größter Anstrengung könnte er seine Muttersprache nicht verheimlichen, was er — nebenbei bemerkt — auch gar nicht will. Andererseits versucht er manchmal wenigstens ein paar typische Wörter unserer Mundart über die Lippen zu bringen, wobei man Angst bekommen kann, seine Zunge könnte Schaden leiden. Aber immerhin hat er es geschafft „Husnodudera" zu sagen. Doch diese Schwierigkeiten hinderten ihn niemals, mit meiner Tante zusammen viele Jahre aktiv in der „Egerlanda Gmoi" und in der Sudetendeutschen Landsmannschaft zu sein, wofür beide auch mehrfach ausgezeichnet wurden. Bei festlichen Anlässen gingen sie sogar in unserer Heimattracht. Aber nun ist mein Onkel Ewald — wie er heißt — seit etlichen Jahren allein und hat mitunter Beschwerden, weshalb er nicht mehr so gern sein Heim verläßt.
Doch vor nicht allzu langer Zeit waren wir mit ihm noch bei einem festlichen Abend der „Gmoi" hier in Franken. Mein Onkel Ewald steckte sich auf unser Anraten seine Goldene Ehrennadel an. Als wir zu der Veranstaltung kamen, hatte der offizielle Teil noch nicht begonnen, darum konnten wir uns noch ein wenig unterhalten. Wir bemerkten gleich, daß die Landsleute in unserer Umgebung immer wieder nach unserem Onkel sahen und dann miteinander tuschelten. Sie mochten sich fragen, wie es kommen konnte, daß ein Mann mit „solchem" Zungenschlag eine Goldene Ehrennadel der Landsmannschaft tragen durfte. Mein Onkel jedoch gab sich so, als ob ihn das Aufsehen, das er verursachte, nichts anginge und verfolgte mit Begeisterung die Vorführungen auf der Bühne. Schließlich spielte die Musikkapelle ein Potpourri von heimatlichen Weisen. Alle Gäste sangen fröhlich mit, auch mein Onkel.
Im nächsten Augenblick wendeten sich die Augen in unserer Nachbarschaft ihm wieder zu, denn daß dieser Fremde zu allen Ungereimtheiten auch noch unsere Lieder sächsisch und lautstark mitsang, das machte ihn noch rätselhafter. Kaum war der letzte Ton verklungen, drehte sich eine Landsmännin nach meinem Onkel um, denn sie konnte ihre Neugierde nun nicht mehr bezähmen und fragte: „Wou sann an Sie her?" Worauf sie wie aus der Pistole geschossen zur Antwort bekam: „Aus Hannover!" Nun war natürlich die Verwirrung komplett, obzwar alles stimmt.
Nachkriegswirren hatten meinen Onkel Ewald und meine Tante Maria von Sachsen nach Niedersachsen verschlagen, wo sie eine neue Heimat fanden. Meine Tante, die ihr Egerland bis zum letzten Atemzuge liebte, übertrug diese treue Heimatliebe auch auf ihren Mann, denn sie hatte es meisterhaft verstanden, ihm aufzuzeigen, was uns allen dieses Stück Erde so unvergeßlich und teuer gemacht hat.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.