Malá historka z dětství

[obr] „Der schöina Bürcha" — byl znám svou dobrou kuchyní!

Když jsme byli děti, nesměli jsme si navzájem říkat „ošklivá slova". Když někomu nějaké přece jen uklouzlo, museli jsme klečet v koutě. To vůbec nebylo tak snadné, když měl člověk tak kostnatá kolena jako můj bratr Günther a já. Nesmíme zapomenout, že tehdy ještě nebyly žádné koberce.

Jednou přišel Günther, kterému bylo tak tři roky, domů z Dickly. Strýček Pep měl kance a k němu přiváděli i ostatní sedláci své chovné svině na krytí.

Můj malý bratr tehdy poprvé zaslechl jedno slovo, které hned musel použít. Vběhl do dveří a nahlas řekl: „Christl, ty jsi svin...!" Zůstala jsem s otevřenou pusou a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Musela jsem se tvářit hrozně vyděšeně, protože Günther rychle dodal: „Neříkej to mamince, neříkej to mamince, já už si kleknu sám."

Nebylo by na tom nic tak zlého, kdyby maminka po obědě nešla do Horního Slavkova (Schlaggenwald) nakoupit různé věci. Günther se ale nenechal odbýt a zůstal klečet v koutě.

Uběhly hodiny, než se konečně z pole vrátil otec.

Zeptal se mě: „Co to provedl?"

„Řekl jedno ošklivé slovo," řekla jsem.

„Tak už vstaň, dost dlouho jsi klečel," zabručel otec.

Günthera ale nebylo možné pohnout — klečel dál, dokud nepřišla domů maminka. Vždyť to byla maminka, kdo trestal, a jí jsme také museli slíbit, že to už neuděláme.

Christl Fechter

věta pokračuje na dalším listu ⟶