Kdysi a dnes

Z minulosti bychom se měli poučit, tak bohaté je na strasti a žal. Popsat ji celou by bylo příliš, lidé, kteří působí utrpení, neznají cit. Ani ten, koho válka vítězstvím obdařila, nezůstal ušetřen starostí a žalu. Proč nedokážou lidé žít v míru, znovu a znovu jim hrozí nové nebezpečí. Příroda, která nám dala tolik, je zneužívána jistou skupinou lidí. Jak mírumilovný obraz, když tvůj zrak upřený k nebi sleduje bílé mraky, jak plynou dál. Přece však nebezpečná hra lidských rukou se často skrývá právě za těmi mraky.

Frieda Erler

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Saský Egerlanďan

Mám to štěstí, že mám neobyčejného strýce.

Je veselý, mazaný, plný chuti do života, miluje Chebsko (Egerland) jako svůj vlastní domov a plynně mluví saským nářečím. I při největší snaze by nedokázal zapřít svou mateřštinu — což si mimochodem ani nepřeje. Na druhou stranu se občas snaží dostat přes rty aspoň pár typických slov z našeho nářečí, a člověk se při tom bojí, aby si nepoškodil jazyk. Přesto se mu jednou podařilo vyslovit „Husnodudera". Tyto potíže mu ale nikdy nezabránily, aby spolu s mou tetou byl dlouhá léta aktivní v „Egerlanda Gmoi" a v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, za což byli oba také několikrát vyznamenáni. Při slavnostních příležitostech dokonce chodili v našem krojovém oblečení. Teď je ale můj strýc Ewald — tak se jmenuje — už řadu let sám a občas ho trápí neduhy, kvůli kterým už tak rád neopouští svůj domov.

Ještě ne tak dávno jsme s ním ale byli na slavnostním večeru „Gmoi" tady ve Francích. Strýc Ewald si na naše nabádání připnul svůj Zlatý čestný odznak. Když jsme na akci přišli, oficiální program ještě nezačal, takže jsme se ještě chvíli mohli bavit. Hned jsme si všimli, že krajané v našem okolí se na strýce pořád dívají a pak si mezi sebou šuškají. Asi si kladli otázku, jak je možné, že muž s „takovým" přízvukem smí nosit Zlatý čestný odznak krajanského sdružení. Strýc se ale tvářil, jako by se ho ten rozruch, který způsobil, vůbec netýkal, a s nadšením sledoval vystoupení na pódiu. Nakonec kapela zahrála potpourri domovských písní. Všichni hosté si vesele zazpívali, i strýc.

V příštím okamžiku se pohledy z naší blízkosti obrátily zase k němu, protože k všem těm nesrovnalostem ještě přidal to, že tento cizinec zpíval naše písně saským přízvukem a nahlas — tím byl ještě záhadnější. Sotva dozněl poslední tón, otočila se jedna krajanka k mému strýci, protože už nedokázala zkrotit svou zvědavost, a zeptala se: „Vou san Vy her?" Na což jí bleskurychle přišla odpověď: „Z Hannoveru!" Teď byl zmatek samozřejmě dokonalý, ačkoli všechno souhlasilo.

Poválečné zmatky zavály mého strýce Ewalda a mou tetu Marii ze Saska do Dolního Saska, kde našli nový domov. Moje teta, která milovala své Chebsko až do posledního dechu, přenesla tuto věrnou lásku k domovu i na svého muže, protože dokázala mistrně mu ukázat, co nám všem učinilo tento kus země tak nezapomenutelným a drahým.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶