⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Plížila jsem se až k nejbližším stromům, odkud jsem u strážního domku viděla šest nebo sedm ruských vojáků. Zcela bez sebe strachem jsem znovu vylezla nahoru na kopec, obešla lesem Tala a zůstala zas v úkrytu stromů, dokud jsem nebyla na výšině nad Gfellem. Vesnice ležela tak tiše a důvěrně známě v dopoledním slunci, přitom už byla tak těžce zkoušená. To jsem se ale měla dozvědět až později.

Po chvíli váhání jsem konečně vystoupila na volné pole a šla po strmém svahu dolů k silnici. Kolem mě bzučely čmeláci a motýli poletovali od květu ke květu. Ve stínu jeřábů stál „Kreipnerův domek", jako by v něm už nikdo nebydlel. Nikde se nic nehnulo, ať jsem se dívala kamkoli. Pro Boha, pomyslela jsem si, snad není vesnice úplně bez lidí? Snad všichni už neodešli? Prošla jsem kolem Wagnerových, kolem Zenkových, pak přes Wirtsbergl kolem kováře a kolem staré paní Gräfové, ale ani tady nebylo nikoho vidět. Cítila jsem se nekonečně osamělá, vydaná napospas krutému světu. U babiččina bývalého domova jsem se podívala k prázdným oknům a vzpomněla si, že tam kdysi kvetly červené muškáty.

Když jsem u „Dicklů" vstoupila do temné chodby domu, srdce mi bušilo strachem před dalším krokem. Pak jsem ale rozhodně otevřela dveře do světnice a spatřila Dicklovou matku, jak sedí u kamen s nepřítomným pohledem. V myšlenkách patrně hledala své syny. Všimla si mě, teprve když jsem se jí lehce dotkla. Pak mě poznala a pomalu se zeptala: „Ježíši, dívenko, odkud se tu bereš?" Vyprávěla jsem jí o své nouzi i o naději, že bych snad mohla dostat aspoň trochu mléka pro své dítě, a ona mi vyprávěla o svém trápení a o utrpení, které postihlo Gfell. Smutně jsem šla přes cestu k výměnkářskému domku, kde žulové schody vedly kolem pece nahoru do babiččina bývalého bytu. Dveře ale byly zamčené. Sedla jsem si na práh a plakala nad svým domovem, protože jsem tušila, že ho už nikdy neuvidím.

Mezitím se domů vrátila mladá selka Dicklová se svými dětmi a naplnila mi tašku jídlem až po okraj, ačkoli sama toho už moc neměla. Po obědě jsme se rozloučily. Ještě dnes vidím Dicklovou matku stát v chodbě, jak si modrým cípem zástěry utírala slzy. Nechtěla jsem odejít z Gfellu, aniž bych ještě nenavštívila rodinu Weinhartových. I tam byl žal veliký a mnohotvárný. Přesto jsem si najednou musela vzpomenout, jak dobře mi chutnal tvarohový koláč tety Agnes, když jsme jako veselá dětská skupinka ještě sedávali kolem jejího stolu. A přestože teď měla těžké starosti, ještě mi zabalila spoustu dobrot, že bych vlastně mohla být spokojená. Ale já jsem se plížila cestou dolů vesnicí, zatímco mě od mnoha slz pálily oči.

Když jsem pak zase došla na okraj lesa na druhé straně, znovu jsem si sedla a dívala se na střechy mezi letní zelení stromů. Vedle mě rostly „kinnerla" a „katzapfejtschla". Voněly po dětství a domově. Nakonec jsem se od tohoto nezapomenutelného místa odtrhla a nesla s sebou těžké břemeno loučení. Znovu a znovu jsem se ohlížela zpátky na Gfell, až nakonec jeho poslední dům zmizel za kopcem.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶