Když jsem naposledy viděla vesnici

[obr] Pohled z Leßnitzgasse ke kostelu sv. Jiří

Už je to čtyřiatřicet let, co jsem se rozloučila s místem svého šťastného dětství. Tuhle malou vesničku na svahu kopce, kde jsem si kdysi mohla tak bezstarostně užívat radosti a kde mi má hodná babička dala do života tolik nezapomenutelně krásného, jsem měla vidět naposledy.

Ačkoli stará paní ležela už na konci druhé světové války skoro sedm let na hřbitově v Horním Slavkově (Schlaggenwald), stále mě to táhlo zpátky k mému malému kousku domova, i když mě přitom provázel také smutek – ztrátu milovaného člověka jsem totiž cítila právě tam nejvíc.

Když se v roce 1945 všude zhroutila německá fronta a s cizími vojsky přišla na naši zemi ještě strašnější bída, než jaká už tak vládla, člověk zoufale přemýšlel, čím by utišil trýznivý hlad. I malé děti tehdy celé týdny nedostaly ani kapku mléka a i můj syn se občas ze slabosti uplakal do spánku.

Rozhodla jsem se tedy jít do Gfellu, abych tam snad vyprosila něco k jídlu. Můj podnik byl sice plný nebezpečí, protože se směl opustit bydliště jen v okruhu do 5 km, navíc se muselo být v 20.00 hodin doma a všude byli ruští vojáci. Ale starost o dítě mi dodala odvahu. Vydala jsem se brzy ráno z Maierhöfen. Vojenská kontrola u chebského mostu v Aichu se nezdála být příliš přísná, protože mě nechali projít bez prohlídky. Přes Aich jsem se také dostala dobře, ačkoli jsem několikrát potkala ruské vojáky, kteří by za jiných okolností možná chtěli vidět mé doklady. Proto jsem byla obzvlášť ráda, když jsem se u Aich-Pirkenhammeru dostala do lesa a odtud už zůstávala v ochraně stinných stromů. Hezká vesnička Ziegelhütten se svým zámkem by v letním slunci působila poklidně a vesele, kdyby ticho netrhaly cizí, drsné mužské hlasy. S bušícím srdcem jsem uhnula výš na kopec, tam, kde kdysi má babička na mýtině pracně vykopávala kořeny stromů a pak je nosila na zádech domů. Od té doby tu znovu vyrostla malá mlazina, protkaná trávou a maliním. Ležely tam části uniforem, zbraně a munice německých vojáků. Nikde ale nebylo vidět živou duši. Ale když jsem chtěla u Schönhansels Tala vyjít z lesa, uslyšela jsem najednou docela blízko sebe znovu řvoucí mužské hlasy, u nichž bylo snadno poznat, že takhle drsné je udělal hodně vypitý alkohol.

věta pokračuje na dalším listu ⟶