Duše dobrý a poctivý obchodník
[obr] Kdo pozná ten obrázek z naší domoviny?
Dicklhof před mnoha lety vyhořel. Rodina se dostala až po uši do dluhů. Na obnovu statku bylo třeba vypůjčit 24 000 korun. Devatenáctiletý Liebreich se tehdy vrátil ze zemědělské školy v Budějovicích domů. Dělal si velké starosti, jak se dluhy a úroky splatí. Na jaře i na podzim se muselo platit 7 % úroků a 2 % splátky jistiny. Na podzim se ale sklízela úroda – jenže kolik peněz měl tehdy sedlák na jaře, zvlášť když mu všechno shořelo? K tomu ještě přibylo, že při převzetí statku po první světové válce se muselo českému státu zaplatit 10 000 korun na majetkové dani.
Bylo předjaří. Tu mladého chlapce napadlo, že by si peníze na úroky a na splátky mohl vydělat vožením hnoje v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Město leží v roklině. Domkáři měli jednu nebo více krav a koz, ale pole ležela na návrší a dojné krávy se na vožení hnoje nehodily. Proto si hledali hlavně sedláky s koňmi, kteří by jim tuto práci udělali.
Liebreich měl sice dva dobré zákazníky, ale jak měl získat další? Domkáři měli obvykle rok co rok stejné sedláky, kteří jim hnůj vozili. Sebral odvahu a zkusil to u firmy Hubl, Schenk a Boderschack – šéfem byl pan Hubl a mnoho domkářů u něj v podniku pracovalo. Ten souhlasil hned, obstaral mu všechny své lidi jako zákazníky a řekl mu:
„Víš, chlapče, ty nehnojíš pro sebe, ale pro mě. Když u mě budeš vozit hnůj čtyři týdny, tvoji koně sami zpomalí. Jezdíš tak často, jak já chci. Například – když jsi třikrát zajel do Seifen, musí už být poledne. Při přepřahání musíš mít rychlé nohy pod sebou. Člověk si má myslet, že ten kluk svět obrací vzhůru nohama. Když jedeš mimo obec, zastrčíš bič do chomoutu a necháš je pěkně jít klidným tempem."
Přitom nelze říct, že by své zákazníky nějak vykořisťoval. Třikrát zajet do Seifen – to stačilo. Panu Hublovi šlo prostě i o koně.
Byl to nejušlechtilejší a nejpoctivější člověk, jakého bylo možné široko daleko najít. Když někdo z jeho lidí nemohl zaplatit, zaplatil to sám. Jednou se zeptal Liebreicha, jestli by mu cestou domů nemohl přivézt trochu stavebního materiálu pro kapli do Leßnitz. Protože to znamenalo jen kilometr okliky, bylo to pro Liebreicha samozřejmostí. Za tuto malou laskavost mu pan Hubl zaplatil mzdu za celou fůru. Mladý chlapec si pana Hubla vážil jako otcovského přítele.
Díky dobrotě pana Hubla dělal Liebreich dobré obchody. Vydělával mezi 160 a 380 korunami za den. Často vozil hnůj celý měsíc a vydělal si 4000 korun. S těmito penězi pak mohl své dluhy i úroky zcela splatit.
Christl Fechter
Ein seelensguter und ehrlicher Geschäftsmann
[obr] Wer kennt das Bild aus unserer Heimat?
Der Dicklhof war vor vielen Jahren abgebrannt. Sie steckten bis über den Kopf in Schulden. 24.000 Kronen mußten aufgenommen werden für den Wiederaufbau des Hofes. Der neunzehnjährige Liebreich kam von der Ackerbauschule in Budweis nach Hause. Er machte sich viele Sorgen, wie die Schulden und Zinsen abgezahlt werden sollten. Im Frühjahr und im Herbst mußten 7 % Zinsen und 2 % Abzahlung geleistet werden. Im Herbst war die Ernte einzubringen. Doch welcher Bauer hatte damals viel Geld im Frühjahr, besonders wenn einem alles verbrannt war. Dazu kam noch, daß 10.000 Kronen Vermögenssteuer an den tschechischen Staat gezahlt werden mußten, bei der Übernahme nach dem ersten Weltkrieg.
Es war Vorfrühling. Da kam dem jungen Burschen ein Einfall. Er würde sich das Geld für die Zinsen und für die Abzahlung mit Düngen in Schlaggenwald verdienen. Die Stadt liegt in einer Schlucht. Die Häusler hatten eine oder mehrere Kühe und Ziegen. Die Felder lagen aber auf einer Anhöhe und Milchkühe waren nicht für das Mistfahren geeignet. So suchten sie sich meistens Bauern mit Pferden für diese Arbeit.
Liebreich hatte wohl zwei gute Kunden, aber wie sollte er noch andere Kundschaften dazu bekommen? Die Häuslerleute hatten meistens Jahr für Jahr die gleichen Bauern zum Düngen. Er faßte Mut und versuchte es bei der Firma Hubl, Schenk und Boderschack — Herr Hubl war jedoch der Chef, und viele Häuslersleute arbeiteten in seiner Firma. Er willigte sofort ein, besorgte ihm alle seine Leute als Kunden und sagte:
„Weust Bou, du dungst neat für dich, sondern für mich. Wennst vöia Wochn ba mir dungst, dann genga deine Pfaa selwa längsam. Du füahrst sua oft wöi i will. Zum Beispiel, wennst dramal in d'Seifn gfoahrn bist, mouß ja Mittoch sa(n. Bam Umsponna moußt g'schwind sa(n üm dein Hintern. Ma mou denk(n, daß der Kerl d'Welt umschmeißt. Wennst außerhalb von Urt füahrst, steckst Peitschn ins Kummat u läßt sa schöi(n gäih(n. Dabei soll nicht gesagt sein, daß er seine Kundschaften ausnützte. Dreimal in die Seifen zu fahren, das hat gereicht. Herr Hubl war halt auch um die Pferde besorgt.
Er war der nobelste und ehrlichste Mann, den man sich weit und breit suchen mußte. Wenn einer seiner Leute nicht konnte, dann zahlte er es selbst. Einmal fragte er Liebreich, ob er ihm am Heimweg ein wenig Baumaterial für die Kapelle nach Leßnitz mitnehmen wollte. Da dies nur einen Kilometer Umweg ausmachte, war das für Liebreich selbstverständlich. Für diese kleine Gefälligkeit gab Herr Hubl ihm den Lohn für eine ganze Fuhre. Der junge Bursche verehrte Herrn Hubl wie einen väterlichen Freund.
Liebreich machte durch die Gütigkeit von Herrn Hubl gute Geschäfte. Er verdiente zwischen 160 und 380 Kronen an einem Tag. Oft düngte er für einen ganzen Monat und verdiente 4.000 Kronen. Mit diesem Geld konnte er nun seine Schulden und auch die Zinsen vollständig abtragen.
Christl Fechter
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.