⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Seff Pöpperl se svou ženou, rozenou Becherovou, se mi představil jako ten, kterého jsem v Heimatbriefu č. 149 ze září 1977, u „školního roku 34/35, 1. třída", označil jako „... zakrytý – již neznámý". Nyní jsem využil příležitosti a zbavil ho té bezejmennosti. Jistě se na mě od teď už nebude zlobit. Oba dva, už také padesátníci, jsme byli bohužel jediní z ročníku 1928.

Brzy nastal čas loučení a přechodu od známých ze staré vlasti ke známým vyhnancům z nové vlasti; náš život od roku 1946 probíhal v časově i zeměpisně různých prostorech. Z povzneseného pocitu ze setkání a sounáležitosti jsem byl cestou k východu záhy znovu stažen do nížin skutečnosti.

Bez vlastního úmyslu jsem se stal svědkem nezastřeně hlasitě vedeného rozhovoru staršího manželského páru, který také mířil k východu a přitom si spíš pro vlastní útěchu rychle vyhodnocoval rozhovory se svými krajany:

„Vidíš, jim se vede stejně jako nám! Ti taky naříkali, že se svými kluky to nejde. Ženský leží – jako u nás – pořád dlouho v posteli."

Zdánlivě to bylo k smíchu a pousmání, přesto tento rozhovor odhalil kus trpké současnosti mnoha rodin.

Den skončil nádherným letním večerem, když jsme pozdě opouštěli Mnichov po dálnici směrem na Ingolstadt, Hallertau a Altmühltal. Nad bavorskými vesnicemi a vrcholky smrkových lesů ležela první vůně sena a nasvícené vesnické kostelíky zdravily ze soumraku. Každý bojoval s únavou, hovory utichaly, jen myšlenky se násilím zahnat nedaly. Můj soused z okolí Königsbergu začal vyprávět o Slavkovském lese (Kaiserwaldu). Zda o tom ještě něco vím.

Ve dvacátých letech sloužil čeledín jednoho sedláka z Rockendorfu u českého vojska. Když je doma na dovolené, dozví se, že právě v těchto dnech jeho sedlák prodal pár volů. Znalý poměrů jde v noci na statek, aby si obstaral peníze. Postupně zabije selku, jejího muže a děvečku. Malému chlapci se podaří vlézt pod postel, aby unikl masakru. Kojence v kolébce, malou holčičku, vrah ušetří. Tato dívka byla o letnicích 1979 v Mnichově. Vypravěč s ní mluvil, a po více než 50 letech tak byl tento zločin znovu na stole. Tehdy se také dozvěděl, že chlapec druhý den vyprávěl, jak děvečka krátce před smrtí ze strachu a zoufalství ještě vykřikla: „Franci, co to chceš dělat?" – a udělala tak z chlapce svědka.

Skoro jako v podobenství mi hlavou proběhlo: možná jsme si to se zapomínáním přece jen udělali trochu příliš snadné. Vždy někde zůstane jeden nebo pár lidí, kteří dokážou právo a bezpráví nazvat pravým jménem.

Cestou domů ve tmě jsem si z toho odnesl radostnou jistotu, že i v budoucnu bude ještě mnoho Sudetoněmeckých dnů.

Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Dokumenty o vyhnání sudetských Němců

Osud našeho vyhnání nesmí upadnout v zapomnění. O to se musí postarat naši potomci. Proto do naší rodiny patří

SUDETONĚMECKÁ BÍLÁ KNIHA

— měla by být předána všem našim dětem a vnukům jako výbava do života. I když dnes ještě projevují málo chuti v těchto dokumentech číst. Zájem o osud svých předků jednou přijde.

OBJEDNÁVKY na Sudetoněmeckou bílou knihu — Dokumenty o vyhnání sudetských Němců (590 stran, plátěná vazba, 34,— DM) směřujte na: KOLB-VERLAG, 8757 Karlstein a. Main, poštovní přihrádka 1145

věta pokračuje na dalším listu ⟶