Duše dobrý a poctivý obchodník

[obr] Kdo pozná ten obrázek z naší domoviny?

Dicklhof před mnoha lety vyhořel. Rodina se dostala až po uši do dluhů. Na obnovu statku bylo třeba vypůjčit 24 000 korun. Devatenáctiletý Liebreich se tehdy vrátil ze zemědělské školy v Budějovicích domů. Dělal si velké starosti, jak se dluhy a úroky splatí. Na jaře i na podzim se muselo platit 7 % úroků a 2 % splátky jistiny. Na podzim se ale sklízela úroda – jenže kolik peněz měl tehdy sedlák na jaře, zvlášť když mu všechno shořelo? K tomu ještě přibylo, že při převzetí statku po první světové válce se muselo českému státu zaplatit 10 000 korun na majetkové dani.

Bylo předjaří. Tu mladého chlapce napadlo, že by si peníze na úroky a na splátky mohl vydělat vožením hnoje v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Město leží v roklině. Domkáři měli jednu nebo více krav a koz, ale pole ležela na návrší a dojné krávy se na vožení hnoje nehodily. Proto si hledali hlavně sedláky s koňmi, kteří by jim tuto práci udělali.

Liebreich měl sice dva dobré zákazníky, ale jak měl získat další? Domkáři měli obvykle rok co rok stejné sedláky, kteří jim hnůj vozili. Sebral odvahu a zkusil to u firmy Hubl, Schenk a Boderschack – šéfem byl pan Hubl a mnoho domkářů u něj v podniku pracovalo. Ten souhlasil hned, obstaral mu všechny své lidi jako zákazníky a řekl mu:

„Víš, chlapče, ty nehnojíš pro sebe, ale pro mě. Když u mě budeš vozit hnůj čtyři týdny, tvoji koně sami zpomalí. Jezdíš tak často, jak já chci. Například – když jsi třikrát zajel do Seifen, musí už být poledne. Při přepřahání musíš mít rychlé nohy pod sebou. Člověk si má myslet, že ten kluk svět obrací vzhůru nohama. Když jedeš mimo obec, zastrčíš bič do chomoutu a necháš je pěkně jít klidným tempem."

Přitom nelze říct, že by své zákazníky nějak vykořisťoval. Třikrát zajet do Seifen – to stačilo. Panu Hublovi šlo prostě i o koně.

Byl to nejušlechtilejší a nejpoctivější člověk, jakého bylo možné široko daleko najít. Když někdo z jeho lidí nemohl zaplatit, zaplatil to sám. Jednou se zeptal Liebreicha, jestli by mu cestou domů nemohl přivézt trochu stavebního materiálu pro kapli do Leßnitz. Protože to znamenalo jen kilometr okliky, bylo to pro Liebreicha samozřejmostí. Za tuto malou laskavost mu pan Hubl zaplatil mzdu za celou fůru. Mladý chlapec si pana Hubla vážil jako otcovského přítele.

Díky dobrotě pana Hubla dělal Liebreich dobré obchody. Vydělával mezi 160 a 380 korunami za den. Často vozil hnůj celý měsíc a vydělal si 4000 korun. S těmito penězi pak mohl své dluhy i úroky zcela splatit.

Christl Fechter

věta pokračuje na dalším listu ⟶