⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Seff Pöpperl se svou ženou, rozenou Becherovou, se mi představil jako ten, kterého jsem v Heimatbriefu č. 149 ze září 1977, u „školního roku 34/35, 1. třída", označil jako „... zakrytý – již neznámý". Nyní jsem využil příležitosti a zbavil ho té bezejmennosti. Jistě se na mě od teď už nebude zlobit. Oba dva, už také padesátníci, jsme byli bohužel jediní z ročníku 1928.
Brzy nastal čas loučení a přechodu od známých ze staré vlasti ke známým vyhnancům z nové vlasti; náš život od roku 1946 probíhal v časově i zeměpisně různých prostorech. Z povzneseného pocitu ze setkání a sounáležitosti jsem byl cestou k východu záhy znovu stažen do nížin skutečnosti.
Bez vlastního úmyslu jsem se stal svědkem nezastřeně hlasitě vedeného rozhovoru staršího manželského páru, který také mířil k východu a přitom si spíš pro vlastní útěchu rychle vyhodnocoval rozhovory se svými krajany:
„Vidíš, jim se vede stejně jako nám! Ti taky naříkali, že se svými kluky to nejde. Ženský leží – jako u nás – pořád dlouho v posteli."
Zdánlivě to bylo k smíchu a pousmání, přesto tento rozhovor odhalil kus trpké současnosti mnoha rodin.
Den skončil nádherným letním večerem, když jsme pozdě opouštěli Mnichov po dálnici směrem na Ingolstadt, Hallertau a Altmühltal. Nad bavorskými vesnicemi a vrcholky smrkových lesů ležela první vůně sena a nasvícené vesnické kostelíky zdravily ze soumraku. Každý bojoval s únavou, hovory utichaly, jen myšlenky se násilím zahnat nedaly. Můj soused z okolí Königsbergu začal vyprávět o Slavkovském lese (Kaiserwaldu). Zda o tom ještě něco vím.
Ve dvacátých letech sloužil čeledín jednoho sedláka z Rockendorfu u českého vojska. Když je doma na dovolené, dozví se, že právě v těchto dnech jeho sedlák prodal pár volů. Znalý poměrů jde v noci na statek, aby si obstaral peníze. Postupně zabije selku, jejího muže a děvečku. Malému chlapci se podaří vlézt pod postel, aby unikl masakru. Kojence v kolébce, malou holčičku, vrah ušetří. Tato dívka byla o letnicích 1979 v Mnichově. Vypravěč s ní mluvil, a po více než 50 letech tak byl tento zločin znovu na stole. Tehdy se také dozvěděl, že chlapec druhý den vyprávěl, jak děvečka krátce před smrtí ze strachu a zoufalství ještě vykřikla: „Franci, co to chceš dělat?" – a udělala tak z chlapce svědka.
Skoro jako v podobenství mi hlavou proběhlo: možná jsme si to se zapomínáním přece jen udělali trochu příliš snadné. Vždy někde zůstane jeden nebo pár lidí, kteří dokážou právo a bezpráví nazvat pravým jménem.
Cestou domů ve tmě jsem si z toho odnesl radostnou jistotu, že i v budoucnu bude ještě mnoho Sudetoněmeckých dnů.
Jakob
hörte Dinge über mich, die ich selbst nicht mehr wußte. Ich traf auch die Vielen, die immer dabei sind und denen niemand dafür dankt.
Der Pöpperl Seff mit seiner Frau — Becher, stellte sich als der vor, den ich im Heimatbrief Nr. 149, Sept. 77, „Schuljahr 34/35 1. Klasse als „. . . . verdeckt — nicht mehr bekannt", bezeichnete. Nun benützte ich die Gelegenheit, ihm aus seiner Namenlosigkeit zu erlösen. Sicher wird er mir von nun an nicht mehr böse sein. Wir beide, auch schon 50jährige, waren leider die einzigen des Jahrgangs 1928.
Bald wurde es Zeit Abschied zu nehmen und sich von den Bekannten der alten Heimat zu den vertriebenen Bekannten der neuen Heimat zu begeben; unser Leben seit 1946 in zeitlich und geographisch verschiedenen Räumen. Aus dem Hochgefühl der Begegnungen und der Zusammengehörigkeit wurde ich am Weg zum Ausgang bald wieder in die Niederung der Wirklichkeit gezerrt.
Ohne Absicht wurde ich Zeuge einer ungeniert laut geführten Unterhaltung eines älteren Ehepaares, das auch dem Ausgang zustrebte und dabei mehr zum eigenen Trost rasch schon eine Wertung der Gespräche mit ihren Landsleuten vornahm:
„Siast, deahnan gäiht's a sua wöi uns! Döi haom a lamatiert, daß 's mit ihrn Jung(a)n niat gäiht. Die Weiwa liegn — wöi bao(r) uns — bis imma alfa im Bett."
Vordergründig zwar Anlaß zum Lachen und Schmunzeln, offenbarte doch dieses Gespräch ein Stück leidvoller Gegenwart in vielen Familien.
Der Tag ging mit einem herrlichen Sommerabend zu Ende, als wir spät München über die Autobahn in Richtung Ingolstadt, Hallertau und Altmühltal verließen. Über den bayerischen Dörfern und Fichtenwaldgipfeln lag der erste Heuduft und die angestrahlten Dorfkirchen grüßten aus der Dämmerung. Jeder kämpfte mit der Müdigkeit, leiser wurden die Unterhaltungen, nur die Gedanken waren mit Gewalt nicht zu besiegen. Mein Nachbar aus der Gegend von Königsberg beginnt vom Kaiserwald zu erzählen. Ob ich davon noch etwas wußte?
In den zwanziger Jahren diente der Knecht eines Bauern aus Rockendorf beim tschechischen Militär. Als er auf Urlaub daheim ist, erfährt er, daß gerade in diesen Tagen sein Bauer ein Paar Ochsen verkaufte. Mit den Verhältnissen vertraut, geht er bei der Nacht auf den Hof, um sich das Geld zu holen. Nacheinander erschlägt er die Bäuerin, ihren Mann und die Dienstmagd. Dem kleinen Buben gelingt es unter das Bett zu kriechen, um dem Massaker zu entkommen. Den Säugling in der Wiege, ein kleines Mädchen, verschont der Mörder. Dieses Mädchen war Pfingsten 79 in München. Mit ihm sprach der Erzähler und nach mehr als 50 Jahren stand wiederum dieses Verbrechen im Raum. Da erfuhr er auch, daß der Bub anderntags berichtete, wie die Dienstmagd kurz vor ihrem Tod aus Angst und Verzweiflung noch rief: „Fraonz, wos möichst d(a)nn dao?" — und machte damit den Jungen zum Zeugen.
Fast wie in einem Gleichnis, ging es mir durch den Kopf: Vielleicht hat man sich das mit dem Vergessen doch ein wenig zu leicht gemacht. Einer und Einige bleiben immer irgendwo übrig, die Recht und Unrecht beim Namen nennen.
In der Dunkelheit der Heimfahrt bekomme ich daraus die freudige Gewißheit, daß es auch in Zukunft noch viele Sudetendeutsche Tage geben wird.
H. Jakob
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Dokumenty o vyhnání sudetských Němců
Osud našeho vyhnání nesmí upadnout v zapomnění. O to se musí postarat naši potomci. Proto do naší rodiny patří
SUDETONĚMECKÁ BÍLÁ KNIHA
— měla by být předána všem našim dětem a vnukům jako výbava do života. I když dnes ještě projevují málo chuti v těchto dokumentech číst. Zájem o osud svých předků jednou přijde.
OBJEDNÁVKY na Sudetoněmeckou bílou knihu — Dokumenty o vyhnání sudetských Němců (590 stran, plátěná vazba, 34,— DM) směřujte na: KOLB-VERLAG, 8757 Karlstein a. Main, poštovní přihrádka 1145
Dokumente zur Vertreibung der Sudetendeutschen
Das Schicksal unserer Vertreibung darf nicht in Vergessenheit geraten. Unsere Nachkommen müssen dafür sorgen. Deshalb gehört das
SUDETENDEUTSCHE WEISSBUCH
in unsere Familie — es sollte allen unseren Kindern und Enkeln mit auf den Lebensweg gegeben werden. Auch wenn sie heute noch wenig Lust zeigen, in diesen Dokumenten zu lesen. Das Interesse für das Schicksal ihrer Vorfahren kommt.
BESTELLUNGEN für das Sudetendeutsche Weißbuch — Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen (590 Seiten, Leinenband, 34,— DM) sind zu richten an: KOLB-VERLAG, 8757 Karlstein a. Main, Postfach 1145
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.