Sudetoněmecký den 1979

Sudetoněmecký den přináší účastníkům – i dnes – silné zážitky.

Člověk si je nerad nechává jen pro sebe. Po letech, kdy jsem se o dění dozvídal jen z novin a z kusých televizních záběrů, jsem letos byl opět osobně u toho.

Pro čtenáře Heimatbriefu chci popsat několik dojmů. I když vazby slábnou, zcela se této pospolitosti, která se každoročně schází ve 200 000 lidech, člověk přece jen nedokáže vzdát.

Z okresu Dieburg vyjel do Mnichova velký autobus. Byl to dlouhý den.

Mé ráno ještě stálo pod dojmem včerejších záběrů z papežovy návštěvy Varšavy.

Muž přijede do komunistické země, vystoupí z letadla a políbí půdu své vlasti, mluví o národu a jednotě, dovolává se svobody a připomíná lidská práva. Mluví o všech těch věcech, k nimž lnulo naše srdce, ale které nám dlouhá převýchova téměř vymluvila. Znovu si uvědomujeme, že historie působí déle, než si dokáže duch doby vůbec připustit a domyslet.

Když tento papež z Polska tak často mluví o svatém Stanislavovi, neměli bychom i my znovu mluvit o svatém Václavovi, patronu obou národů v Čechách? Kardinál Ratzinger se toho dotkl, když vzpomínal na svatořečení svatého Jana Nepomuckého před 250 lety.

V tu dobu jsme vstoupili na shromažďovací plochu, kde se v hojném počtu sešli věřící k slavnostní bohoslužbě.

Poté začalo divadlo hlavního shromáždění – uvítání, nástup mnoha skupin a praporů za slavnostních tónů. Lidé neustále proudili na plochu, o nichž se bez nadsázky dalo říct: jedno srdce a jedna duše, jak ve svém zevnějšku, kroji, tak i ve svých známých a důvěrných nářečích. Bylo to cítit v souhlasném ohlasu, který zvlášť zazníval v potlesku pro mládežnické skupiny, pro sudetoněmecké sportovce (Turner), pro skupiny z Rakouska, při zdravení a pozdravech Sudetoněmců ze všech koutů světa.

Něco z toho, co si tato pospolitost přeje, bylo možné vyčíst z transparentů: „Svobodu pro Nica Hübnera" „Žádáme film o zločinech vyhnání" „Sudety, srdce Evropy".

A z projevů, v nichž se řečníci nemohli vynachválit, bylo slyšet chválu na vyhnance a poděkování jim.

Bylo štěstím pro všechny – pro Bavorsko, „kde se čas měří trochu jinak, o něco pohodlněji", jak řekl Becher – pro Spolkovou republiku i pro Evropu, že jsme nebyli Palestinci.

Trochu hrdosti si člověk může na to, že je Sudetoněmec, přece jen dovolit.

Jako pozorný a vnímavý posluchač bavorského ministerského předsedy mezi 60 000 stejně smýšlejícími jsem si po tomto namáhavém dni krajanského shromáždění dopřál přestávku a šel pak do haly 2, Chebsko, hledat Slavkovské.

V halách to dunělo hovorem tisíců jako v loděnici. Přesto už jen cedule se jmény měst a míst navozovaly pocit domova: Cheb, Falknov, Loket, Chodov, „Nýsodl" a pak nápadně krásná cedule „Horní Slavkov (Schlaggenwald)". Z anonymity davu přistupuji ke stolům Slavkovských. Vzdálenost od Mohanu do Allgäu nebo do Dolního Bavorska sice není velká, a přesto trvá 33 let, než se člověk znovu setká s kdysi dobrými známými a přáteli. A i pak trvá dost dlouho, než ve zestárlých tvářích rozpozná kluka, holku, muže nebo ženu, než se útržkovitě z paměti vynoří jednotlivosti. Poprvé od roku 1946 jsem se setkal se svým přítelem Heinzem Wespem, s jeho matkou, s Blondou Roßmeisslovou, s Adolfem Gassnerem – a slyšel jsem o sobě věci, které jsem sám už nevěděl. Potkal jsem také mnohé z těch, kteří jsou vždy při tom a kterým to nikdo neděkuje.

věta pokračuje na dalším listu ⟶