Každý jednotlivec by měl pro naše setkání dělat reklamu. Každý stálý účastník by si měl zakládat na tom, přivést s sebou nového hosta – především někoho, kdo na setkání ještě nikdy nebyl. Já sama si vždycky projdu svůj adresář a podívám se, kdo z mých přátel a známých bydlí poblíž místa, kde se scházíme. Napíšu jim pak už měsíce předem – často už o Vánocích – a pozvu je. A pokaždé někdo přijde, a z takové jednorázové návštěvy se už nejeden stal stálým hostem.

Zvlášť mladou generaci bych ráda upozornila na tento systém sněhové koule. Tímto způsobem by se mohla znovu sejít třeba celá vaše třída nebo všechny sousedovic děti. Zkuste to jednou. A hlavně – napište raději hned dnes, vždyť už ve škole se říkalo: „Co můžeš udělat dnes…"

Roswitha Seeliger

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Zvláštní květina

Jaro je v Salt Lake Valley krátké, ale i tady kvetou ve stejnou dobu stejné květiny jako doma v Chebsku. Kolem mého domu kvetou tulipány a hyacinty v mnoha barvách, drobné modré modřence, konvalinky a violky. Ale mezi všemi jarními květinami vystrkují hlavičky tři bílé narcisy. Jsou to úplně zvláštní květiny. Nebyly totiž koupené jako ostatní v obchodě, ale pocházejí ze zahrady mé babičky Dicklové.

O Velikonocích 1965 jeli můj strýček Albert (Fechter) a teta Amálie (rozená Frechová) se svými chlapci domů do Gfellu. Na zahradě u Dicklů, na místě, kam moje babička vždycky vylévala vodu od nádobí, uviděla teta Amálie, jak ze země vylézají dva malé zelené výhonky. Napadlo ji, že to musí být nějaká květina, jenže nevěděla jaká. Škrábala v tvrdé zemi, až konečně našla dvě malé cibulky. Ty pak propašovala přes hranici spolu s kamenem ze základů Dicklova domu a malým smrčkem od hájovny poblíž, kde byl kdysi její dědeček hajným.

O dva roky později, v létě 1967, jsem letěla na dovolenou do Německa. Teta Amálie jednu z obou cibulek zasadila do své zahrady už dva roky předtím, když se vracela z Čech, a druhou schovala v malém pytlíčku, dokud jsem nepřijela. Do té doby už ale byla dost vyschlá.

Vzala jsem si ji s sebou do své nové vlasti. Ale ani tady se zatím nedala zasadit do země. Bydlela jsem tehdy jako podnájemnice v činžovním domě a neměla jsem zahradu. O rok později jsem se ale přestěhovala do domu, který zahradu měl. Než jsem vůbec začala myslet na stěhování věcí, měla jsem v hlavě jen jednu myšlenku – najít na zahradě vhodné místo pro svou svraštělou cibulku. Ta už byla tou dobou tři roky vyškrábaná z mateřské půdy a pořád ležela v pytlíčku. Tady ve státě Utah, což byla poušť a pustina, bývá v létě velmi horko a sucho. Ta malá cibulka se proto ještě víc scvrkla a když jsem ji sázela do zahrady, měla jsem pocit, že z ní zbyla už jen slupka.

Jakmile na jaře příštího roku roztál sníh, chodila jsem každý den na zahradu podívat se, jestli už třeba nevykukují zelené výhonky tam, kam jsem předchozí léto zasadila tu scvrklou cibulku. Ale jaro uplynulo a žádné výhonky nebyly vidět. Čekala jsem i další rok a ještě jeden další, ale ze země nic nevzešlo. Se smutkem jsem musela uznat, že na tu malou cibulku to bylo prostě příliš.

Loňské jaro (1978) jsem okopávala a plela jarní záhony, když jsem najednou uviděla tři krásné bílé narcisy se zlatými hvězdičkami uprostřed, jak stojí přesně na místě, kam jsem před deseti lety zasadila tu zvláštní cibulku. Nemohla jsem tomu uvěřit a slzy mi jen tak tekly po tvářích. Tři narcisy ze zahrady babičky Dicklové – v Americe!

Ta malá cibulka to přece jen dokázala. Mohla to být jedině květina z Chebska, která po tom všem, čím musela projít, statečně a vytrvale nakonec vykvetla v plné kráse.

Vyprávěla vnučka babičky Dicklové CHRISTL FECHTEROVÁ

věta pokračuje na dalším listu ⟶