Uprchlické bedny

Tu a tam se dodnes v bytech starších vysídlenců - v koutě, na chodbě, na schodišti - objeví jedna z beden, se kterými jsme byli v roce 1945 vystěhováni. Při stěhováních a přesunech, při nastěhování do nového domu byly vždy s námi.

Ojediněle se ještě nějaká objeví, když se byty po úmrtí jejich obyvatel vyklízejí.

Než poslední bedna zcela zmizí a upadne v zapomnění, chtěl bych čtenářům ještě jednou přiblížit vzpomínky, které se k ní váží.

Moje matka mi sice pokaždé, když se jí ptám na podrobnosti, říká, že to dnes už nikoho nezajímá, že to byly jen starosti a trápení. Staré věci prý nemá cenu znovu vytahovat - „die Tao(t)n roua laua" (nechme mrtvé v klidu)! Prý by o tom nebylo co pěkného napsat. Mně to však nedá spát; chci, aby se děti a vnoučata o té době od nás ještě něco dozvěděly.

V květnu 1945 skončila válka. Horní Slavkov (Schlaggenwald) zůstal nedotčen a do té doby nemusel snášet žádnou větší nouzi. Nyní se ale vrátily hodiny zpátky. Češi, na které jsme už skoro zapomněli, se po sedmi letech vrátili jako „páni". Heslo „Chceme domů do Říše" mělo znovu - smutně, tentokrát jiným způsobem - nabýt aktuálnosti. V bezprávném a chaotickém zmatku těch letních měsíců přinášel každý den nové špatné zprávy: neustále se prohledávalo, zabavovalo a zatýkalo. Vítězné mocnosti USA, SSSR a Velká Británie, zastoupené Trumanem, Stalinem, Churchillem-Attleem a jejich ministry zahraničí, rozhodly 2. srpna v Postupimi - Francie se připojila o dva dny později - že „...přesídlení německého obyvatelstva nebo jeho části, které zůstalo v Polsku, Československu a Maďarsku (zůstalo z čeho?), musí být provedeno do Německa". A že „...se shodují na tom, že každé takové přesídlení, k němuž dojde, se má uskutečnit řádným způsobem".

Na podzim toho roku jsme i my dostali jistotu: všichni Němci musí pryč! Tehdy jsme sotva tušili, s jakou nepředstavitelnou krutostí byli lidé už brzy po skončení bojů, jen kousek dál, v kraji Duppauer und Saazer Land, v Komotau, v Aussigu a na jiných místech, hnáni do táborů, přes Krušné hory a do Labe.

Žili jsme s bílými páskami na rukávech, bez novin a bez rádia. Bez povolení jsme nesměli opustit obec ani použít vlak. Snad díky přítomnosti amerických jednotek - až po Gfell - a také větší vzdálenosti od českého osídlení nám bylo dopřáno, že vyhnání proběhlo jako řízené vystěhování s 50 kg zavazadel.

Na začátku roku 1946 jsme přesně věděli, že organizace „humánního odsunu" začne na jaře. Viděli jsme, co nás čeká, a mohli jsme se připravit - sehnat obaly pro náš majetek a část domácího zařízení. Uvažovalo se o batohu a cestovním kufru. Do nich se ale naše věci nevešly. Nejlépe posloužily bedny, proutěné koše, selské truhly, vojenské kufry, prádelníky bez nožiček, nůšky na záda, zatlučené valchy, balíky z plátěných pruhů (Bandlbloan) a putny na praní.

Povolenou váhu bylo třeba využít do posledního gramu. Lidé raději riskovali, že při blížící se prohlídce - tedy při posledním okrádání - něco ztratí, než aby se toho sami předem vzdali. V domě se hledaly bedny a truhly; kde chyběly, sbily se vlastnoručně nebo se koupily od truhlářů a řemeslníků. Zámky a úchyty se kontrolovaly, klíče se zkoušely a všude se vypisovalo jméno hlavy domácnosti. Já jsem na tři bedny nahoře i po stranách suříkem výrazně a trvanlivě namaloval: „Wenzel JAKOB, Horní Slavkov, Hauptstraße 497".

Na klenuté víko dřevěných beden se pro vyrovnání po stranách přibily dvě lišty.

Celé týdny pak stály v místnostech. Před otevřenými dveřmi skříní se pořád znovu zkusmo balilo a znovu se zvažovalo, co všechno bude potřeba.

věta pokračuje na dalším listu ⟶