Češi začínají uznávat bezpráví vyhnání

(GNK) I mezi komunisty v Československu se stále více prosazuje poznání, že násilné vyhnání sudetských Němců, při němž po roce 1945 přišlo o domov na tři miliony lidí a mnoho desítek tisíc dokonce o život, bylo násilným aktem bezpráví. Tímto konstatováním překvapil účastníky konference Akademie pro politiku a soudobé dění nadace Hanns-Seidel-Stiftung český publicista Pavel Tigrid, žijící ve francouzském exilu.

Jak nadace sdělila, Tigrid upozornil, že českoslovenští komunisté sice oficiálně svou vinu stále popírají, avšak interně už k jistým přiznáním dochází. To lze vyčíst z „Tezí k vysídlení československých Němců", které sepsal jistý uznávaný slovenský historik zastávající v komunistické straně země „vysoké postavení", a to pod pseudonymem „Danubius". V těchto tezích se praví:

„Transfer československých Němců zůstal... otevřeným, obcházeným a trapně vykládaným problémem." Vyhnání bylo prý uskutečněno v duchu „kolektivní viny". Rozhodujícím iniciátorem byl tehdejší československý prezident Dr. Edvard Beneš. „Prezident Beneš se nechal vést pocitem odplaty za rozbití československého státu, který ovšem nerozbili sudetští Němci, nýbrž jehož rozpad byl podmíněn rozpadem versailleského systému a ústupností západních mocností vůči Hitlerově agresivitě."

(Deutschland-Union-Dienst č. 44, ze 7. 11. 1978)

Poznámky k setkání krajanů

Znovu a znovu slýchám: „Setkání krajanů – ále, vždyť já tam už nikoho neznám" – nebo, zvlášť od mladší generace: „Stejně tam nikoho nepotkám." Někteří říkají: „Nikoho jsem nepotkal." A pak jim vyprávím, kdo tam vlastně byl. „Ne, toho jsem neviděl, tu bych přece tak ráda viděla, kde jen byla?"

Na setkání přichází mnoho návštěvníků, posadí se někam a čekají, až je někdo osloví. Leckterá tvář se jim sice zdá povědomá, ale nezeptají se. Proč vlastně? Tak leckdy promeškají setkání s milým přítelem nebo sousedem. A i kdybychom se jednou zeptali zbytečně, nic se přece neděje – ten, koho se zeptáme, se na nás jistě nebude zlobit. Vždyť se scházíme proto, abychom se znovu viděli, a tak musíme udělat vše potřebné, abychom se také navzájem poznali. Já se také nestydím chodit se jmenovkou. Od našeho vyhnání uplynulo přes 30 let a i já jsem se za tu dobu změnila. Na konferencích se takové jmenovky považují za samozřejmost – proč by tomu tak nemělo být i na setkáních krajanů? Ženy si mohou zároveň připsat své rodné jméno a jako doplněk uvést i rodnou obec – to jistě není na škodu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Moje cesta do minulosti

Třicet let jsme se bránili myšlence navštívit starou vlast, bránili jsme se tomu nutkání, té touze, až jsme se letos přece jen rozhodli vydat se na místa svého dětství a mládí. Chtěli jsme především ukázat naši vlast synovi, který se narodil zde v Německu.

Po několikatýdenních přípravách (pas, vízum atd.) jsme se 25. 8. 1978 ráno v půl páté vydali na cestu autem. Naplánovali jsme si tři dny a mysleli jsme si, že to bude stačit. Když se dnes ohlédnu zpět, musím konstatovat, že času bylo přece jen příliš málo na to, abychom všechno viděli a vstřebali. Mnoho známých míst jsme museli pro nedostatek času vynechat a mnohé cesty jsme nemohli projít, ačkoli bychom to tak rádi udělali. Ztěžovalo to ještě to, že můj muž pochází z Bečova nad Teplou, kde se také chtěl trochu zdržet.

Teď jsem trochu odbočila, ale budu dál vyprávět o naší cestě. V Bamberku jsme odbočili z dálnice. Odtud jsme pokračovali po rychlostní silnici svižně dál až do Arzbergu a už po několika minutách jsme dorazili do Schirndingu, na hraniční přechod do ČSSR, kam jsme přijeli kolem deváté hodiny. Odbavení na německém celním úřadě proběhlo rychle. Ale když jsme se blížili k československé pohraniční stanici, viděli jsme už zdálky frontu aut a bylo jasné, že se musíme obrnit trpělivostí. Každou čtvrthodinu jsme popojeli o pár metrů. Vlevo i vpravo od silnice byly zátarasy, strážní věže a vojáci se strážními psy hlídkovali podél hranice. Po asi hodině a půl čekání jsme přišli na řadu a po obvyklých formalitách (prohlídka, směna peněz atd.) jsme mohli hranici přejet. Projeli jsme kolem nové přehrady a po krátké jízdě jsme dorazili do starého bývalého říšského města Chebu. Odtud jsme pokračovali po nově vybudované objízdné silnici směrem na Sokolov, kde jsme se museli přihlásit. V dálce nás zdravily věže Chlumu svaté Maří, který bychom vlastně měli také navštívit. Protože jsme nenašli vhodný podnik k obědu, jeli jsme dál směrem na Karlovy Vary až k odbočce na Loket. Se zatajeným dechem a plná očekávání jsem vstřebávala známé okolí. Vtom jsem najednou zahlédla úplně vzadu na obzoru starý hrad Loket a tento pohled stačil k tomu, aby mi vhrkly slzy do očí. Po krátké polední přestávce ve „Weißes Rößl" (U bílého koníčka), kde jsme se mohli slušně naobědvat, a po krátké procházce Lokte jsme pokračovali v jízdě přes Sokolovsko směrem na Horní Slavkov (Schlaggenwald).

Jak jsem se těšila na chvíli, kdy znovu uvidím naši milovanou vlast, a jak jsem byla zklamaná, že tam najdu všechno úplně jinak, než jak jsme to opustili před třiceti lety. Krásné chvíle dětství a mládí mi jako ve filmu táhly myslí. Navzdory cizím lidem, jazyku a mnoha dalším změnám to přesto byl zážitek.

Moje první cesta vedla na hřbitov, kde jsem hledala hrob svých rodičů a ještě jsem ho našla, stejně jako poslední místo odpočinku svých prarodičů Hahnových, které tam také ještě bylo. Naše cesta na hřbitov vedla kolem staré školy ke vchodu u hrobařova domku, protože kostelní schodiště je zcela zchátralé a už neschůdné. Farní kostel byl celý v lešení, právě se opravovala střecha. Všude kolem bylo ohrazeno, takže jsme do kostela nemohli vstoupit.

Moje další cesta vedla do Nového Města, kde jsem prožila tolik šťastných let. V děkanském domě je zase mateřská školka. Tato řada domů je ještě úplně zachovaná – i když velmi zanedbaná. Na druhé straně ale některé domy chybí, stojí už jen dům kupce Schröcka na rohu. Také náměstí je velmi změněné. Především naše krásná radnice leží v troskách. Prý se má znovu postavit. Domy na straně radnice tam všechny ještě jsou. Naproti tomu na druhé straně jsou všechny domy zbourané a na jejich místě stojí prodejny v bungalovovém stylu. Nový Horní Slavkov kolem Schödelhofu, kde bydlí asi 4000 lidí, působí úplně cize.

V Lesnické ulici stojí několik velmi hezkých montovaných domů. Velmi dobře zachovaný je Ottův dům. V Lesnické ulici jsem také navštívila paní Selingovou, tetu svého bývalého snoubence, která měla z návštěvy velkou radost.

Nejvíc se ovšem změnilo okolí, totiž především les. Když člověk stojí například u hřbitova u zvonice a dívá se směrem ke Stellerlwaldu a Kiefernspitz, teprve tam si uvědomí, kolik let uplynulo. Les se za těch třicet let změnil nejvíc.

Silnice do Lesné teď vede přes Kaunitz a Velký rybník (kde stojí pár malých továren).

Jeden den jsme strávili v Karlových Varech. Vřídlo má novou halu, celou z mramoru. Na Meinlově rohu stojí velký nový hotel. V Karlových Varech jsme byli zrovna v sobotu. Člověk měl pocit, že je v německém městě, protože tam bylo na nákupech mnoho německých obyvatel NDR. Přijel také zvláštní vlak z Lipska s 350 osobami.

Neděli jsme strávili u sourozenců mého švagra poblíž Plzně, také Němců, kteří byli tehdy nasazeni jako nucení pracovníci v zemědělství a kvůli vysokému věku pak už zůstali. Cesta tam vedla přes opuštěné chebské vesnice, kde jsou už jen kolchozy. I v tuto neděli se na polích pilně pracovalo a sklízela se úroda.

Udělali jsme si krátkou zajížďku do Čisté (Lauterbach). Z tohoto města nezůstal ani kámen. Všechno srovnáno se zemí a úplně zarostlé a zpustlé.

Náš syn byl velmi ohromen krásnou krajinou naší vlasti, zvlášť krásné lesy se mu moc líbily. I když teď bydlíme daleko od vlasti, tato země nám navždy zůstane milá a drahá a bude navěky žít v naší vzpomínce.

V pondělí ráno jsme se vydali zpět na cestu domů. Tím skončil i náš výlet do minulosti.

Annl Zimmerhackl

věta pokračuje na dalším listu ⟶