Každý jednotlivec by měl pro naše setkání dělat reklamu. Každý stálý účastník by si měl zakládat na tom, přivést s sebou nového hosta – především někoho, kdo na setkání ještě nikdy nebyl. Já sama si vždycky projdu svůj adresář a podívám se, kdo z mých přátel a známých bydlí poblíž místa, kde se scházíme. Napíšu jim pak už měsíce předem – často už o Vánocích – a pozvu je. A pokaždé někdo přijde, a z takové jednorázové návštěvy se už nejeden stal stálým hostem.
Zvlášť mladou generaci bych ráda upozornila na tento systém sněhové koule. Tímto způsobem by se mohla znovu sejít třeba celá vaše třída nebo všechny sousedovic děti. Zkuste to jednou. A hlavně – napište raději hned dnes, vždyť už ve škole se říkalo: „Co můžeš udělat dnes…"
Roswitha Seeliger
Vertreibung vergangen sind, habe auch ich mich verändert. Bei Konferenzen sieht man diese Namensschilder als selbstverständlich an. Warum sollte dies nicht auch bei Heimattreffen sein? Frauen können gleichzeitig ihren Mädchennamen anbringen und der Heimatort als Zusatz ist bestimmt nicht verkehrt.
Jeder einzelne sollte auch für unsere Treffen werben. Jeder Stammbesucher sollte seinen Stolz darein setzen einen neuen Gast, vor allem einen, der vielleicht noch nie auf einem Treffen war, mitzubringen. Ich selbst schaue immer in meinem Adressenverzeichnis nach, wer von meinen Freunden und Bekannten in der Nähe des Ortes, an dem wir uns treffen, wohnt. Ich schreibe sie dann Monate vorher — oft schon zu Weihnachten — an und lade sie ein. Und jedes Mal kommt der eine oder der andere und aus solchen einmaligen Kommen ist schon mancher Stammgast geworden.
Besonders die junge Generation möchte ich auf dieses Schneeballsystem aufmerksam machen. Auf diese Art könnten wieder einmal Eure ganze Klasse oder alle Nachbarskinder beisammen sein. Versucht es doch einmal. Und vor allem, schreibt lieber gleich heute, denn schon in der Schule hieß es: „Was Du heute kannst besorgen . . ."
Roswitha Seeliger
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Zvláštní květina
Jaro je v Salt Lake Valley krátké, ale i tady kvetou ve stejnou dobu stejné květiny jako doma v Chebsku. Kolem mého domu kvetou tulipány a hyacinty v mnoha barvách, drobné modré modřence, konvalinky a violky. Ale mezi všemi jarními květinami vystrkují hlavičky tři bílé narcisy. Jsou to úplně zvláštní květiny. Nebyly totiž koupené jako ostatní v obchodě, ale pocházejí ze zahrady mé babičky Dicklové.
O Velikonocích 1965 jeli můj strýček Albert (Fechter) a teta Amálie (rozená Frechová) se svými chlapci domů do Gfellu. Na zahradě u Dicklů, na místě, kam moje babička vždycky vylévala vodu od nádobí, uviděla teta Amálie, jak ze země vylézají dva malé zelené výhonky. Napadlo ji, že to musí být nějaká květina, jenže nevěděla jaká. Škrábala v tvrdé zemi, až konečně našla dvě malé cibulky. Ty pak propašovala přes hranici spolu s kamenem ze základů Dicklova domu a malým smrčkem od hájovny poblíž, kde byl kdysi její dědeček hajným.
O dva roky později, v létě 1967, jsem letěla na dovolenou do Německa. Teta Amálie jednu z obou cibulek zasadila do své zahrady už dva roky předtím, když se vracela z Čech, a druhou schovala v malém pytlíčku, dokud jsem nepřijela. Do té doby už ale byla dost vyschlá.
Vzala jsem si ji s sebou do své nové vlasti. Ale ani tady se zatím nedala zasadit do země. Bydlela jsem tehdy jako podnájemnice v činžovním domě a neměla jsem zahradu. O rok později jsem se ale přestěhovala do domu, který zahradu měl. Než jsem vůbec začala myslet na stěhování věcí, měla jsem v hlavě jen jednu myšlenku – najít na zahradě vhodné místo pro svou svraštělou cibulku. Ta už byla tou dobou tři roky vyškrábaná z mateřské půdy a pořád ležela v pytlíčku. Tady ve státě Utah, což byla poušť a pustina, bývá v létě velmi horko a sucho. Ta malá cibulka se proto ještě víc scvrkla a když jsem ji sázela do zahrady, měla jsem pocit, že z ní zbyla už jen slupka.
Jakmile na jaře příštího roku roztál sníh, chodila jsem každý den na zahradu podívat se, jestli už třeba nevykukují zelené výhonky tam, kam jsem předchozí léto zasadila tu scvrklou cibulku. Ale jaro uplynulo a žádné výhonky nebyly vidět. Čekala jsem i další rok a ještě jeden další, ale ze země nic nevzešlo. Se smutkem jsem musela uznat, že na tu malou cibulku to bylo prostě příliš.
Loňské jaro (1978) jsem okopávala a plela jarní záhony, když jsem najednou uviděla tři krásné bílé narcisy se zlatými hvězdičkami uprostřed, jak stojí přesně na místě, kam jsem před deseti lety zasadila tu zvláštní cibulku. Nemohla jsem tomu uvěřit a slzy mi jen tak tekly po tvářích. Tři narcisy ze zahrady babičky Dicklové – v Americe!
Ta malá cibulka to přece jen dokázala. Mohla to být jedině květina z Chebska, která po tom všem, čím musela projít, statečně a vytrvale nakonec vykvetla v plné kráse.
Vyprávěla vnučka babičky Dicklové CHRISTL FECHTEROVÁ
Eine „besondere Blume"
Der Frühling ist kurz im Salzseetal, doch auch hier blühen um die Zeit dieselben Blumen wie zu Hause im Egerland. Rings um mein Haus blühen Tulpen und Hyazinthen in vielen bunten Farben, kleine blaue Traubenhyazinthen, Maiglöckchen und Veilchen. Doch zwischen all den Frühlingsblumen stecken drei weiße Narzissen ihre Köpfe heraus. Es sind ganz besondere Blumen. Sie wurden nicht wie die anderen Blumen im Geschäft gekauft, sondern sind aus Dicklmutter's Garten.
Ostern 1965 fuhren mein Onkl Albert (Fechter) und Tante Amalie (geb. Frech) mit ihren Buben nach Hause nach Gfell. Im Dickl's-Garten, dort wo meine Dicklmutter immer das Spühlwasser hinschüttete, sah Tante Amalie ein paar kleine grüne Spitzen aus der Erde hervorkommen. Es muß eine Blume sein, dachte sie, doch welche wußte sie nicht. Sie kratzte in der harten Erde, bis sie endlich zwei kleine Zwiebel fand. Diese schmuggelte sie neben einem Grundstein vom Dicklhaus und einem kleinen Fichtenbäumchen aus der Nähe des Forsthauses, wo ihr Großvater Förster war, über die Grenze.
Zwei Jahre später, im Sommer 1967, flog ich nach Deutschland in Urlaub. Tante Amalie setzte zwei Jahre vorher, als sie von der Tschechei nach Hause kam, eine der beiden Zwiebel in ihren Garten, die andere hob sie in einem kleinen Beutel auf, bis ich kam. Bis dahin war sie aber schon ziemlich vertrocknet.
Ich nahm sie mit in meine neue Heimat. Doch auch hier konnte sie noch nicht in die Erde gepflanzt werden. Ich wohnte zu dieser Zeit als Untermieterin in einem Mietshaus u. hatte keinen Garten. Aber ein Jahr später zog ich in ein Haus, das einen Garten hatte. Bevor ich an das Einräumen dachte, hatte ich nur einen Gedanken im Kopf: im Garten einen geeigneten Platz für mein verrunzeltes Zwiebelchen zu finden. Dieses war nun schon drei Jahre aus der Muttererde ausgekratzt und befand sich noch in einem Beutel. Hier im Staate Utah, das eine Wüste und ein Brachland war, ist es im Sommer sehr heiß und trocken. Diese kleine Zwiebel schrumpfte daher nur noch mehr und fühlte sich an, als ob sie nur noch eine Schale war, als ich sie in meinen Garten pflanzte.
Sobald im nächsten Frühling der Schnee geschmolzen war, ging ich jeden Tag in den Garten um nachzusehen, ob vielleicht schon grüne Spitzen hervorkamen, dort wo ich im Sommer vorher die verschrunzelte Zwiebel gesteckt hatte. Doch der Frühling ging vorbei und keine kleinen Spitzen waren zu sehen. Ich wachte im nächsten und übernächsten Jahr, aber nichts kam aus der Erde hervor. Traurig mußte ich einsehen, daß es für das kleine Zwiebelchen eben zu viel war.
Im vorigen Frühling (1978) war ich dabei die Frühlingsbeete zu hacken und auszugrasen, als ich plötzlich drei schöne weiße Narzissen mit goldenen Sternen in der Mitte dastehen sah, dort wo ich vor zehn Jahren diese besondere Zwiebel eingepflanzt hatte. Ich konnte mich nicht fassen, und die Tränen liefen mir nur so die Wangen runter. Drei Narzissen von Dicklmutter's Garten in Amerika!
Die kleine Zwiebel hat es doch geschafft. Es konnte nur eine Blume aus dem Egerland sein, die nach all dem was sie durchmachen mußte, tapfer und ausharrend nun in voller Blüte stand.
Erzählt von Dicklmutter's Enkelkind CHRISTL FECHTER
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.