⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] Naše vyhnání z domova

Pořadí, v jakém se lidé postupně vystěhovávali, bylo pevně dané: nejprve cizí, tedy Slezané; poté politicky nepohodlní - členové strany, vězni z hradu (Burg) a jejich příbuzní při dobrovolném přihlášení, staří lidé, ženy s dětmi, které nepracovaly produktivně, a živnostníci. Nejdéle si nechávali odborné dělníky.

Nikoho už to tedy nemohlo zaskočit a stanovené 3-4 dny pak stačily na to, abychom ve spěchu nezabalili nedůležité věci a nezapomněli na to nutné.

Velké starosti dělalo, kam uložit vysvědčení, doklady, listiny a různé papíry jako důkazy, i drobné osobní vzpomínky a upomínkové předměty, aby při otevření hned nepadly do rukou horlivým komisařům. Při předvolání k vystěhování platily přísné předpisy o tom, co si smíme vzít s sebou a co muselo být „zestátněno" a zůstat v zemi.

Při pomyšlení na budoucnost všechny nejvíc trápila obava z blížící se zimy, proto se kladl velký důraz na štípání a řezání dřeva, aby bylo zajištěno otop (Gebrenn). Kladivo a kleště na zatloukání beden měl každý v příručním zavazadle vedle svačiny na cestu. Protože jsme toho k jídlu moc s sebou neměli a to málo stejně dlouho nevydrželo, s tímhle jsme si moc starostí nedělali. Jeden takový případ tu ale byl - i to málo mu ještě vzali. Lorenz Seff dodnes vážně vypráví, že jeden Slavkovan měl v batohu pár sklenic zavařeného masa, které mu sebral nějaký Čech - ten mu později dopisem sdělil, že ta chutná pečeně byla z jeho psa, kterého jim nechtěl přenechat živého.

V menším rozsahu pro obživu bylo povoleno vzít šicí stroj, obuvnický stroj, panu Wohlrabovi také tahací harmoniku a panu Dillingovi v těžké bedničce jeho kamenické nářadí.

Konečně! Písemné výzvě z radnice byli postižení víc ulehčeni než zděšeni; dlouhá cesta těch beden začala: z bytu na chodbu, pak na ručních vozících, kolečkách, trakařích (Hudl) a povozech. Ti, kdo zůstávali - paní Blaß a paní Scheck - prokázali domu a sousedství poslední službu.