Poslední hodina doma a první hodina v roli uprchlíků, na počátku nového života - „öitza sama Zicheina" (teď jsme jako cikáni) - byla i přes stesk a loučení přesto pojata s elánem a důvěrou.

Při průjezdu schönfeldských a lauterbašských povozů, při mávání sem a tam přes potok - jako poslední znamení dlouhého sounáležení - jsme přece jen cítili tu neoblomnou vůli obstát v životě i po tomto dni. Shromaždiště bylo před českou školou. Tady se vykládalo a řadilo do dlouhé fronty až ke Keylwerthu a k dívčí škole. Začínalo se v 8 hodin ráno a trvalo to do pozdního odpoledne. Tam jsme poprvé seděli na svém novém nábytku, čas od času jsme s ním poposedli dál a nemohli dělat nic jiného, než „plácat hlemýždě přes ocásek, aby nečurali" - jak se říkalo o trpělivém čekání bez konce.

Nebyla to žádná „sekýrka" (Sekkiererei), když jsme se museli se svými bednami a uzlíky prodírat úzkým klikatým schodištěm do prvního patra. Šlo především o to, uchránit vybrané lepší věci před nepřízní počasí a pohledy veřejnosti. Protože jsme kvůli nedostatku místa v bedně ten den nosili mnoho kusů oblečení dvojmo (v Nallesgrünu měl jeden starý mládenec na hlavě tři klobouky na sobě), brzy jsme se z toho zapotili (d'Wirm). Přes tři pokoje se pak za rohem na Starém trhu zase všechno vynášelo dolů a nakládalo na náklaďák.

Tam, kde byli rodiče a děti pohromadě, se odchod z domova snášel snáz. Mnohé rodiny se strachovaly o otce a syny, od nichž neměly žádné zprávy. Nejtěžší to měla, dodnes na to nezapomněl, paní Gebhart. Bez manžela a syna, s dítětem po každé ruce, se zavazadly, které za ni tlačili druzí, musela nastoupit tuto cestu do neznáma.

Ještě naposledy jsme zamávali a vozy se pak daly do pohybu směrem na Nové Sedlo (Neusattl). Pro nás cesta skončila už dole na náměstí, protože náš otec nebyl z hradu (Burg) k vystěhování přece jen uvolněn. Vůz zastavili: Jakob! Vystoupit! Vyložit!

A tak jsme tam stáli: celý dlouhý den jsme bedny tlačili, nosili a nakládali, až jsme necítili ruce ani paže, a teď to zklamání.

Dědeček nás pak rád zase odvezl s kravami domů. Nadarmo jsme do toho prvního dne šli s takovou důvěrou. Bylo to v březnu, kolem Velikonoc.

V červnu jsme pak přece jen byli na řadě. Dvacátého prvního jsme už seděli v Auerbachu mezi radnicí a kostelem na svých zavazadlech a byli jsme unešeni vším tím novým, co se na nás valilo. Dalo by se o tom napsat mnohé, a jsem přesvědčen, že o tom umí psát i jiní.

Bylo by třeba popsat společnou další cestu těchto beden přes Neusattl, Schirnding, Wiesau, Eschenbach až do Auerbachu. Poté už rozdělenou cestu každé jednotlivé rodiny, která nás dobrodružnou jízdou zavedla až na Bergstraße. Musely by se zmínit i delší pobyty v okresech Darmstadt, Bergstraße a Dieburg.

Musel bych psát i o tom, jak jsem díky sňatku - „wer nix daheiat, nix dairbt, der bleibt a Noarr, bis daß a stirbt" (kdo se neožení, nic nezdědí a zůstane bláznem, dokud neumře) - přivezl ještě několik beden z Rollessengrünu, okres Cheb (Krs. Eger).

Muselo by se také zaznamenat, jak po té velké cestě těchto beden přišla léta, kdy jim byla určena už jen skromnější služba - ukládání uhlí a brambor, uchovávání různého vybavení domácnosti a dosloužilých zavařovacích sklenic.

Byly bedny, z nichž se pro vnoučata postavily králíkárny. Některým bednám, které směly přežít, se možná dobře vedlo, když jim bylo nabídnuto místo v moderně vykachlíkovaném pohodlném sklepě vedle sauny a posilovacích strojů. Snad se některé bedně poštěstilo, že ji v dnešní době oblíbeného selského malování šikovná ruka pomalovala květinami. A dovedu si představit a přál bych si, aby si nějaký majitel moderní hobby dílny nakonec z dobrých prken z bedny postavil pro kluky řehtačku (klapačku), aby s ní o Svatém týdnu zase mohli rachotit, když zvony mlčí.

Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶