Moje babička Gfellerová

V chudobě žila sama, stále pod cizí střechou. Její dvě světničky byly malé, zato plné vzdechů a bolesti.

Do její tváře, bledé a hubené, každé ráno vkresloval tvrdý, na světlo skoupý osud stopy nových starostí.

A přece dokázal její pohled tak vřele proniknout až do mého dětského srdce, okouzlit tento svět štěstím a utišit mi každou bolest.

Svou malou rukou, občas i útěšným milým slovem, brávala mi něžně horečnou trýzeň z mého rozpáleného čela.

Když se den po těžké práci unaven klonil k večernímu klidu, tehdy mě s láskou ještě přikrývala k spánku, v Boží ochraně. —

Ač babička už dávno shlíží z nebe dolů, přece znovu a znovu cítím živoucí její vroucnost.

Hermine Walter (22. 2. 1978)

[obr] Vchod kostela sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) — dnes

Jedno poznání!

Když už člověk nemá čas na lásku k bližnímu, měl by si alespoň nenechat čas na to, aby si z lásky k bližnímu tropil posměch.

Hermine Walter

věta pokračuje na dalším listu ⟶