⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Heiner i Marerl samozřejmě řvali, zvlášť když jim hodná sousedka strhávala z těla mokré šaty, aby je pověsila k usušení přes tyč u kamen. Potom zabalila drobná, roztřesená tělíčka do teplých přikrývek a posadila je na lavici vedle kamen. Velkým hrnečkem horkého mléka oba ubožátka uklidnila.

Ale když má drahá babička unavená a plná starostí přišla domů ze Slavkova a uviděla své děti tak podezřele sedět na lavici u kamen, hned tušila, co se muselo stát, a byla tak vyděšená, že i ona, dřív než se stačila vzpamatovat, dala Heinerovi jednu „Trumm Watschn". Ten ovšem už vůbec nechápal svět, protože byl přesvědčen, že má čisté svědomí – vždyť sestřičku nikdy a nikde nepustil z ruky.

Ale láska k říčce jeho domova se stávala jen hlubší, takže později trávil každou volnou chvíli jen sezením u břehu a brzy se naučil chytat hladká, štíhlá rybí těla holýma rukama.

Za mého dětství měl pak můj otec revír na Teplé u Einsiedelu, kam ho to táhlo každý víkend.

Krátce před svou smrtí – zemřel v osmdesáti dvou letech v Bavorsku – vytáhl ještě jednou obřího štiku z Altmühle. Silná ryba by starého rybáře div nestáhla za sebou do vody, ale nakonec přece jen byla přemožena.

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] V „Seifertsgrünu" dnes – vpravo Hahnhaus, vlevo Kürschnerova chaloupka. Údolí za viaduktem je dnes zcela zasypané.