Bylo nebylo, na řece Teplé...

Kdo nikdy neviděl naše půvabné údolí Teplé, nemůže vědět, o co všechno jsme přišli, když nám vzali domov.

Ještě dnes vidím zcela zřetelně ten nádherný obraz, který se naskytl, když člověk stál na příkré výšině „Katzasteigu" a díval se dolů do malého klikatého údolí. Teplá si tam v mnoha zákrutech hledá svou cestu, aby nakonec zmizela za vyčnívajícím „Cihelenským vrchem" (Ziegelhüttener Berg). A když tehdy od Karlových Varů přijížděla vstříc říčce malá železnice se svou funící, syčící a hvízdající parní lokomotivou, byl jsem pevně přesvědčen, že na celém širém světě nemůže existovat nic krásnějšího.

Státní silnice, která rovněž vede úzkým údolím, byla za mého dětství ještě velmi málo frekventovaná. Kromě automobilů po ní bylo vidět nejvíc výletní drožky lázeňských hostů, ale nejvíc přece jen koňské a volské potahy sedláků. Provoz byl každopádně díky Bohu ještě tak řídký, že jsme si my děti mohly po koupeli ve studené vodě Teplé lehnout na horký dehtový povrch státní silnice, abychom se osušily a zahřály. Občas bylo dokonce možné klidně podřimovat na slunci až čtvrt hodiny. Blížící se vozidlo bylo slyšet už zdálky, a tak jsme měli dost času uvolnit vozovku.

Ale vlastně jsem v souvislosti s Teplou nechtěl stavět do popředí ani tak své vlastní vzpomínky na ni, jako spíš vyprávět skutečný příběh, v němž hrál roli můj otec, osudově spjatý s domácí říčkou. Tuto příhodu znám z několika zdrojů.

Jindřich, tak se jmenoval můj otec, znal Teplou od pramene až po ústí jako málokdo jiný a stejně tak ji i miloval. Tato hluboká náklonnost jistě pramenila z toho, že jeho kolébka stála v Töppeles docela blízko toku řeky, a že mu do vínku byla dána i záliba v rybaření. Jeho nejranějšími myšlenkami a sny se už od útlého věku prokmitávala křišťálově čistá voda Teplé, v níž se nejkrásnější pstruzi jako šipky míhali přes lesklé oblázky.

Sotva se Heiner – jak mu říkali – dokázal postavit na vlastní nohy, hledal stále znovu cestu k břehu, aby si tam sedl a pozoroval ryby. Když má babička poznala, jaké nebezpečné hře se její synáček věnuje, přísně mu zakázala chodit k říčce. Ale nepomohlo ani dobré domlouvání, ani hrozby trestem, chlapec byl pořád znovu u vody. Matka mu proto brzy začala dávat drobné práce a nechala ho hlídat jeho o dva roky mladší sestřičku Marerl.

Jednou, byl to krásný jarní den a Heinerovi mohlo být tak pět let, musela má babička kvůli neodkladné záležitosti do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Jak je známo, cesta z Töppeles do městečka byla velmi obtížná a také dlouhá. Děti ji ještě nedokázaly ujít samy, a jejich matka je nemohla ani vézt na vozíku, ani je střídavě nosit. Musela se tedy rozhodnout nechat Heinera a Marerl doma. Napomínajícím tónem svému synovi řekla: „Musím teď do Slavkova. Vy tu buďte oba hezky hodní, a ty, Heinere, na Marerl dobře dávej pozor! Drž ji pevně za ruku a nepouštěj ji!" Chlapec přikývl a slíbil, že udělá vše, jak mu matka řekla. Pak ještě rychle zaběhla k sousedce – myslím, že to byla „Lindnerová" – a se starostí ji poprosila, aby se mezitím na děti přišla podívat.

Děti zůstaly pěknou chvíli u sousedčina domu, dívaly se na slepice a husy, pošťuchovaly psa a krátily si čas nejrůznějšími hrami, přičemž Heiner ani na okamžik nepustil Marerl z ruky.

Když ho ale pak přece jen přepadla nuda a uviděl vodu Teplé, jak se tak blízko třpytí ve slunečním světle, neodolal a odtáhl sestřičku s sebou k okraji břehu, kde se strachy dala do pláče.

Bratr se ji však snažil uklidnit a stále volal: „Buď zticha, Marerl, ukážu ti rybičky! Podívej, tvoje krásné rybičky!" Ale malá dívenka jen ještě víc vzlykala, když ji chlapec dokonce vtáhl s sebou do mělké vody. Přitom pořád ukazoval na pstruhy plovoucí kolem. Krůček po krůčku táhl naříkající Marerl s sebou hlouběji do Teplé, až jí vlny sahaly přes bříško a ona v prapůvodní hrůze křičela tak hlasitě, že sousedka vyběhla k smrti vyděšená z domu a s tušením neštěstí běžela k břehu. Bez váhání vytáhla děti z vody, přičemž nezapomněla chlapci hned na pevné zemi jednu pořádně vrazit – jak se říkalo v Chebsku, „Trumm Watschn".

věta pokračuje na dalším listu ⟶