Petr Zenkl nad touto vykonanou skutečností triumfoval v mnoha článcích a nazval odsun Němců nejdůležitější událostí v dějinách Čechů od bitvy na Bílé hoře. Přítomnost prý ještě vůbec nemůže postihnout velikost této události a její výhodné důsledky pro vývoj národa a státu. Teprve pozdějším desetiletím a stoletím zůstane vyhrazeno ocenit tento řez a hrdinský čin dnešní generace. Jak měl pravdu (i on byl prorokem!): Několik týdnů poté byl rád, že se šťastně dostal do Londýna, a nyní se v ryze českém stylu hněval na stát, který sám spoluzaložil.
A co se všechno neodehrávalo v myslích vyhánějících? Češi se nyní sami nazývali Božím vyvoleným národem. (K čemu by je vlastně Bůh měl vyvolit?) Blábolili o rozšíření území, o anexích v Lužici, částech Bavorska, a propadali se do velikášství. Znovu se hrálo na velmocenskou politiku a přitom se přehlíželo krvavou zástěru, kterou ještě měli na sobě. Sedm milionů Čechů se v diplomacii chovalo dotěrněji než 40 milionů Francouzů.
(Srovnej Stromberger 32.)
Sudetoněmecký krajane!
Až dosud jsi sledoval můj výklad; pohnutky, které tě k tomu vedly, znám. Je to tvá duchovní a duševní sounáležitost s domovinou a s drahým dědictvím dějin, pověstí a tradic, k nimž patří i předpovědi slepého mladíka.
Různé jsou však pocity, které jednotlivé čtenáře hýbou. Je tu velká masa zvědavců, kteří si od čtení slibují dozvědět se čas a okolnosti našeho návratu domů a netrpělivě obracejí list za listem; jsou tu mnozí, kteří z hladu po čtení nebo ze soucítění s celkovým osudem berou na vědomí všechny publikace k naší otázce. Je tu skupina těch, kteří s upřímným úžasem prožívají působení lidského podvědomí, onen jev, který my vzdělaní Evropané umíme pojmenovat, ale neumíme vysvětlit ani analyzovat; a jsou konečně ti nemnozí, kteří s lehkým zachvěním cítí dech Boží z mohutného rytmu dějin a kteří si i přes nutkání zduchovnění a ledově chladné analýzy zachovali pocit úcty před nevysvětlitelným. Nikdo se nemohl vymanit z moci a sugesce tohoto zázraku – všichni jsou to však lidé mé domoviny, mé řeči a mé poslední touhy... všech jsem se dotkl na jediném citlivém místě jejich duše, na prapůvodu veškeré lidské kultury, na lásce k rodné domovině.
A přece bude muset mnohý odložit knížku se zklamáním z ruky; nepřináší totiž žádné termíny ani žádné pevné sliby, jen naznačuje a na konci ještě přináší obraz nejhroznější katastrofy, jaká kdy lidstvo postihla.
Přesto však mohou být předpovědi i ve svém tak strašném vyústění útěchou a nadějí: Bůh nenechá žádné bezpráví nepotrestané, a toto poznání vyrovnávající spravedlnosti nám dává i nadále sílu nést břemeno bezdomoví ve vědomí, že jsme se stali naplněním Spasitelových slov, když pravil: Blahoslavení, kdo trpí pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.
Ale i tragický konec naší cesty utrpení pro nás přináší závazek: Domovina na nás čeká – ztýraná, zneuctěná, znásilněná, zasypaná a zničená, vrátí se do ní znovu jen někteří z nás a bude potřebovat jejich největší lásky, jejich veškeré lásky, aby se ze zpustošené země znovu utvořil ten obraz, který dnes v žhavé touze nesou nezvratně v srdci jako domovinu.
Ale každý jednotlivý z nás může patřit k oněm nemnohým, kdo přežijí; proto se musíme zachovat, proto musíme daleko od sebe zapudit každou myšlenku na zoufalství a beznaděj, proto musíme denně napomínat svou vůli, abychom zůstali silní: Neboť Bůh nejprve oddělí plevy od pšenice.
A každý z nás pak bude muset být průkopníkem, bude muset nasadit veškerou zachovanou sílu, aby se věnoval těžké přestavbě domoviny. Všichni polovičatí, nehotoví a línění zůstanou pozadu v cizině: Nebude po nich škoda.
Peter Zenkl triumphierte über diese vollzogene Tatsache in vielen Aufsätzen und nannte den Abschub der Deutschen das wichtigste Ereignis in der Geschichte der Tschechen seit der Schlacht am weißen Berge. Die Gegenwart könne die Größe dieses Ereignisses und die vorteilhaften Folgen auf die Entwicklung der Nation und des Staates noch gar nicht erfassen. Erst späteren Jahrzehnten und Jahrhunderten wird es vorbehalten bleiben, diesen Schnitt und heroische Tat der heutigen Generation zu würdigen. Wie recht hatte er: (auch ein Prophet!) Wenige Wochen später war er froh, heil in London gelandet zu sein und er schimpfte gegenwärtig in recht tschechischen Manieren auf den Staat, den er mitgegründet hat.
Und was tat sich nicht alles in den Gehirnen der Austreiber? Die Tschechen nannten sich nun selbst Gottes auserwähltes Volk. (Zu was hätte Gott es auserwählen sollen?). Sie faselten von Gebietserweiterungen, von Anektionen in der Lausitz, Teilen Bayerns und machten in Größenwahn. Man spielte wieder Großmachtpolitik und übersah dabei die blutige Schürze, die man noch trug. Sieben Millionen Tschechen benahmen sich in der Diplomatie aufdringlicher als die 40 Millionen Franzosen.
(Vergleiche Stromberger 32).
Sudetendeutscher Landsmann!
Bisher bist Du meinen Ausführungen gefolgt; die Beweggründe, welche dich dazu zwangen, kenne ich. Es ist Deine geistige und seelische Verbundenheit mit der Heimat und dem teueren Erbgut an Geschichte, Sagen und Überlieferungen, zu denen auch die Vorhersagungen des blinden Jünglings gehören.
Verschieden aber sind die Gefühle, welche die einzelnen Leser bewegten. Da ist die große Masse der Neugierigen, welche sich aus der Lektüre Zeit und Umstände unserer Heimkehr versprechen, und ungeduldig Blatt um Blatt umschlagen; da sind die vielen, welche im Lesehunger oder Anteilnahme am Gesamtschicksal alle Publikationen unseres Problems zur Kenntnis nehmen. Da ist die Gruppe derer, welche mit ehrlichem Erstaunen das Wirken menschlichen Unterbewußtseins erleben, jenes Phänomen, welches wir gelehrten Europäer wohl benennen, aber nicht erklären und analysieren können; und da sind schließlich die Wenigen, die mit leichtem Erschauern den Atem Gottes aus dem gewaltigen Rythmus der Geschichte verspüren und sich aus dem Drang der Vergeistigung und eiskalter Analyse das Gefühl der Ehrfurcht vor dem Unerklärlichen bewahrt haben. Keiner konnte sich der Macht und der Sugestion dieses Wunders entziehen — alle aber sind es Menschen meiner Heimat, meiner Sprache und meiner letzten Sehnsucht . . . alle habe ich sie bei den einzigen wunden Punkt ihrer Seele berührt, dem Urgrund aller menschlichen Kultur, der Liebe zur angestammten Heimat.
Und doch werden viele das Büchlein enttäuscht aus der Hand legen müssen; es bringt keine Termine und keine festen Versprechungen, es deutet nur an und bringt zum Schluß noch das Bild der grauenhaftesten Katastrophe, welche jemals die Menschheit getroffen hat.
Trotzdem aber können die Vorhersagen auch in ihrem so furchtbaren Ausgang noch Trost und Hoffnung sein: Gott läßt kein Unrecht ungesühnt verüben und diese Erkenntnis der ausgleichenden Gerechtigkeit läßt uns weiterhin die Bürde der Heimatlosigkeit tragen im Bewußtsein, Objekt der Worte des Heilands geworden zu sein, als er sprach: Selig sind, die Verfolgung leiden um der Gerechtigkeit willen, denn ihrer ist das Himmelreich.
Aber auch der tragische Ausgang unseres Leidensweges bringt für uns eine Verpflichtung: Die Heimat wartet auf uns — mißhandelt, geschändet, vergewaltigt, verschüttet und zerstört werden einige von uns sie wieder betreten und es wird ihrer größten Liebe, ihrer ganzen Liebe bedürfen, aus dem verwüsteten Land wieder jenes Bild zu formen, das wir heite in brennender Sehnsucht als Heimat unverrückbar im Herzen tragen.
Aber jeder Einzelne von uns kann zu den wenigen Überlebenden gehören; deshalb haben wir uns zu erhalten, deshalb haben wir jeden Gedanken an Verzweiflung und Hoffnungslosigkeit weit von uns zu weisen, deshalb müssen wir täglich unseren Willen ermahnen, stark zu bleiben: Denn Gott wird zuvor die Spreu von Weizen sondern.
Und jeder von uns wird dann Pionier sein müssen, wird seine ganze erhaltene Kraft einsetzen müssen, um sich dem schweren Neubau der Heimat zu widmen. Alle Halben, Unfertigen und Trägen werden zurückbleiben in der Fremde: Es wird kein Schade um sie sein.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.