Pšenici dá Bůh nyní, těžce zkoušenou a přečištěnou, domovinu jako nové spojenectví. Přítomnost však v nás skrývá svatou povinnost nikdy neustávat ve velebení krásy naší domoviny, nikdy neúnavně neustávat v pranýřování krutých a nelidských metod a v odhalování české prolhanosti, nikdy neztichnout s požadavkem na navrácení ukradené domoviny!

Jen tak probudíme spící svědomí světa, jen tak se otevřou zavřené dveře a napřáhnou se paže na pomoc, aby nám dopomohly k našemu právu.

(Pokračování příště)

Poznámka redakce: Poslední odstavce by si měl vzít k srdci mimo jiné i pan Wehner a nenaletět na české lichotky. —

(Omylem bylo v minulém Heimatbriefu uvedeno „konec příště". Bude ještě několik pokračování.)

První setkání rodiny Fischerů

Podle tohoto hesla se 10. a 11. září 1977 sešly všechny rodiny Fischerů, tedy všichni synové a dcery Karla a jeho ženy Anny Fischerovy z Poščic (Poschitzau).

Důvod setkání byl tento:

Mladší generace si všimla, že se rodina scházela už jen při smutných příležitostech. Proč by se lidé nemohli sejít i proto, aby se společně potěšili, popovídali si a aby se „mladí lidé" lépe navzájem poznali?

A tak se sešly Elise Werderová, roz. Schmiedlová, Herbert Pröckl a Horst Rauscher a zorganizovali 1. setkání rodiny Fischerů.

Aby nikomu nebylo přiřčeno příliš dlouhé cestování, byl jako centrální bod zvolen Erlangen v Horních Francích. Svolali jsme a přišli (skoro) všichni, všichni přijeli.

Ernst Fischer s manželkou Theresií z Weilheimu v Horním Bavorsku, Berta s manželem Richardem Pröcklem z Nieder-Eschbachu u Frankfurtu nad Mohanem, Anna s manželem Josefem Schmiedlem z Rehau v Horních Francích, Oswald Fischer (jeho žena Liesel zemřela roku 1976) z Ravensburgu, Josefine s manželem Erichem Rauscherem z Nieder-Eschbachu u Frankfurtu nad Mohanem, Maria (její manžel Emil Weitzer zemřel roku 1977) z Grafingu u Mnichova; Josef Fischer s manželkou Amalií z Oberkotzau v Horních Francích se kvůli nemoci nemohli zúčastnit. Všichni ostatní přivedli své děti a vnoučata. Radost byla nesmírná. Vyprávělo se samozřejmě velmi mnoho, o dřívějších dobách a o domově.

Anna Schmiedlová hned po uvítací kávě zahájila setkání přednáškou, kterou všechny příbuzné navzájem představila, a to tak vtipně, ve verších, že se hned od začátku hodně smálo.

To přišlo přesně vhod, protože v dalším vystoupení, které s kytarovým doprovodem zazpívala Margarete Rauscherová, bylo vylíčeno, jak se sourozenci Fischerovi seznámili se svými manželskými partnery. Následující refrén „Ano, takoví byli ti staří Fischerovi" zpívala vždy celá rodina společně.

Dokumentární pohled do „dnešního Horního Slavkova" ukázal Horst Rauscher ve filmu, který natočil při svých návštěvách ve Slavkově. Někteří nemohli uvěřit, jak se leckterý dům, mnohé ulice a známé kouty proměnily k nepoznání.

Ve večerních hodinách se ukázali dva dosud neznámí umělci: Osi Fischer (akordeon) a Herbert Pröckl (zpěv). Svými povedenými hudebními vstupy bavili celou společnost tou nejskvělejší formou. Když byly vypity všechny zásoby nápojů, nastal čas večer ukončit.

V neděli ráno, po společné návštěvě kostela a společném obědě, se na památku ještě vyfotografovaly „rodinné a příbuzenské fotografie". Po odpolední kávě se pak první účastníci začali loučit a ze všech stran, ať mladí nebo staří, zaznělo rozhodnutí:

„Bylo to tak krásné, že to zopakujeme. Pokud to půjde, za rok nebo nejpozději za dva roky."

Horst Rauscher

(Poznámka redakce: Vynikající nápad, který by mělo napodobit mnoho dalších krajanů.)