Petr Zenkl nad touto vykonanou skutečností triumfoval v mnoha článcích a nazval odsun Němců nejdůležitější událostí v dějinách Čechů od bitvy na Bílé hoře. Přítomnost prý ještě vůbec nemůže postihnout velikost této události a její výhodné důsledky pro vývoj národa a státu. Teprve pozdějším desetiletím a stoletím zůstane vyhrazeno ocenit tento řez a hrdinský čin dnešní generace. Jak měl pravdu (i on byl prorokem!): Několik týdnů poté byl rád, že se šťastně dostal do Londýna, a nyní se v ryze českém stylu hněval na stát, který sám spoluzaložil.

A co se všechno neodehrávalo v myslích vyhánějících? Češi se nyní sami nazývali Božím vyvoleným národem. (K čemu by je vlastně Bůh měl vyvolit?) Blábolili o rozšíření území, o anexích v Lužici, částech Bavorska, a propadali se do velikášství. Znovu se hrálo na velmocenskou politiku a přitom se přehlíželo krvavou zástěru, kterou ještě měli na sobě. Sedm milionů Čechů se v diplomacii chovalo dotěrněji než 40 milionů Francouzů.

(Srovnej Stromberger 32.)

Sudetoněmecký krajane!

Až dosud jsi sledoval můj výklad; pohnutky, které tě k tomu vedly, znám. Je to tvá duchovní a duševní sounáležitost s domovinou a s drahým dědictvím dějin, pověstí a tradic, k nimž patří i předpovědi slepého mladíka.

Různé jsou však pocity, které jednotlivé čtenáře hýbou. Je tu velká masa zvědavců, kteří si od čtení slibují dozvědět se čas a okolnosti našeho návratu domů a netrpělivě obracejí list za listem; jsou tu mnozí, kteří z hladu po čtení nebo ze soucítění s celkovým osudem berou na vědomí všechny publikace k naší otázce. Je tu skupina těch, kteří s upřímným úžasem prožívají působení lidského podvědomí, onen jev, který my vzdělaní Evropané umíme pojmenovat, ale neumíme vysvětlit ani analyzovat; a jsou konečně ti nemnozí, kteří s lehkým zachvěním cítí dech Boží z mohutného rytmu dějin a kteří si i přes nutkání zduchovnění a ledově chladné analýzy zachovali pocit úcty před nevysvětlitelným. Nikdo se nemohl vymanit z moci a sugesce tohoto zázraku – všichni jsou to však lidé mé domoviny, mé řeči a mé poslední touhy... všech jsem se dotkl na jediném citlivém místě jejich duše, na prapůvodu veškeré lidské kultury, na lásce k rodné domovině.

A přece bude muset mnohý odložit knížku se zklamáním z ruky; nepřináší totiž žádné termíny ani žádné pevné sliby, jen naznačuje a na konci ještě přináší obraz nejhroznější katastrofy, jaká kdy lidstvo postihla.

Přesto však mohou být předpovědi i ve svém tak strašném vyústění útěchou a nadějí: Bůh nenechá žádné bezpráví nepotrestané, a toto poznání vyrovnávající spravedlnosti nám dává i nadále sílu nést břemeno bezdomoví ve vědomí, že jsme se stali naplněním Spasitelových slov, když pravil: Blahoslavení, kdo trpí pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.

Ale i tragický konec naší cesty utrpení pro nás přináší závazek: Domovina na nás čeká – ztýraná, zneuctěná, znásilněná, zasypaná a zničená, vrátí se do ní znovu jen někteří z nás a bude potřebovat jejich největší lásky, jejich veškeré lásky, aby se ze zpustošené země znovu utvořil ten obraz, který dnes v žhavé touze nesou nezvratně v srdci jako domovinu.

Ale každý jednotlivý z nás může patřit k oněm nemnohým, kdo přežijí; proto se musíme zachovat, proto musíme daleko od sebe zapudit každou myšlenku na zoufalství a beznaděj, proto musíme denně napomínat svou vůli, abychom zůstali silní: Neboť Bůh nejprve oddělí plevy od pšenice.

A každý z nás pak bude muset být průkopníkem, bude muset nasadit veškerou zachovanou sílu, aby se věnoval těžké přestavbě domoviny. Všichni polovičatí, nehotoví a línění zůstanou pozadu v cizině: Nebude po nich škoda.