Jindy zase večer jsem směl stejné dřívka zapíchat do pěkných červenolících jablíček a přivázat k nim bílé vlněné nitky. Od té doby jsem věděl, že dostanu i vánoční stromeček. Betlémek jsem ale už neviděl.
Brzy přišel Štědrý večer. Moje teta přišla domů brzy odpoledne. Prý má babičce pomoci, tak se říkalo. Vdaná nebyla. O kmotrovi jsem neviděl a neslyšel nic. Měl svou komůrku pod střechou, ale nevěděl jsem, jestli je doma. Mě poslali s nějakým vzkazem k jedné tetě. Ta byla zřejmě zasvěcená; zdržovala mě totiž dlouho a pořád znovu mi vysvětlovala – na moje přání jít domů ještě před setměním – že prý ještě musí sama někam zajít a pak už mě doprovodí. Konečně jsme se vydali na cestu. Byla šestá hodina večerní. Před našimi dveřmi mi najednou řekla, že zapomněla to nejdůležitější a musí se ještě jednou vrátit domů. Ať prý jen jdu dovnitř.
Chvíli jsem stál před domovními dveřmi. Sníh byl tak čistý a třpytil se ve hvězdném světle. Zima mi lezla pod šaty. Najednou se ozval stesk po domově a pocit naprosté opuštěnosti. Ale rychle to přešlo, protože někdo zavolal mé jméno.
Vstoupil jsem do velké síně. Z otevřených dveří světnice se linulo tolik světla, že jsem k nim šel. Zůstal jsem stát ve dveřích jako přimražený. Jaký to lesk mi zazářil vstříc! Betlémek stál v koutku pod svatými obrázky a před ním hořelo světýlko – tak zvaný plovák – a všechny figurky a domečky tam byly. V temném výklenku se leskly postavičky svatých, jen vola a oslíka jsem ze svého místa nerozeznal. A pak jsem uviděl i stromeček, na kterém dokonce několik voskových svíček nechávalo pomrkávat plamínky sem a tam. To překvapení a to štěstí, že jsem najednou tak bohatý, mi asi vyrazilo dech – jak se u nás v takových chvílích říkalo. Ale tu jsem uslyšel volat tetu: „Pojď jen dál, napřed se najíme." Poslušně, jak jsem musel být, jsem vešel a šel na svoje místo u stolu. U večeře jsme stáli čtyři. Musel jsem začít Otčenáš a dospělí se přidali. Ó, jaké to byly ten večer dobroty! Babička uměla vždycky dobře vařit, to jsem za těch pár měsíců, co jsem u ní byl, už poznal. Ale ten večer se sama překonala. U mé milé matky takové lahůdky nebyly, i když jsem byl přesvědčen, že by nám je dala taky, kdyby to bylo v jejích silách. Rybí polévku po babiččině způsobu jsem neznal, a smaženého kapra už vůbec ne. Ale můj kmotr měl na starosti dozor nad vodami v celém okolí, a tak si samozřejmě mohl dovolit pořádného kapra. Jak výborně chutnala perníková omáčka! Jenom se mi zdálo, že jsem toho dostal málo, ačkoli mi vlastně už do krku nic víc nešlo. Během jídla se moc nemluvilo, dveře byly zamčené. Při té večeři nesmělo dojít k žádnému vyrušení zvenčí. Věřilo se, že cizinec, který by v tu dobu chtěl vstoupit a rušil by u jídla, přináší neštěstí a že by pak někdo z hodovníků musel v příštím roce zemřít. Já sám jsem prožíval nepopsatelnou blaženost.
Babička najednou prohlásila, že chce jít na půlnoční. Tím jsem se poprvé probral ze snění a začal jsem prosit, aby mě vzala s sebou. Bylo mi tehdy 9 let a byl jsem hubené klučině. To babičce asi probleskla hlavou, když se na mě přes brýle upřeně podívala a chtěla jistě říct, že bych to nevydržel. Ale tu jí skočila do řeči teta a řekla, ať mě klidně vezme s sebou. Tím to bylo vyřízeno.
Konečně bylo po jídle. Směl jsem se teď podívat, jaké dárky pro mě byly připraveny pod pěkně ozdobeným stromečkem. Ano, stromeček mě už zajímal sám o sobě, jakými sladkými poklady byl ověšen. Nejvíc bylo vidět domácí pečené kroužky, tu a tam kousek barevného cukroví. Čokoládu jsem neviděl žádnou. Nu, byl to rok 1922 a tehdy byl člověk rád, když měl aspoň jedno jediné čokoládové kostičku. Ořechy a jablíčka svítila na větvích tak pokojně a já jsem se nad vánočním stromečkem radoval nad všechnu míru, protože jsem ve svém dosavadním dětství něco takového nikdy neměl. Přišla na mě dokonce trocha pýchy, cítil jsem se totiž být členem té rodiny a patřit k ní. Teta teď naléhala, ať se přece podívám, co je tam ještě dál. Ale to už se mi nezdálo tak důležité. Betlémek a vánoční stromek byly už dost blaženosti. Nezapomněli ani na dobře použitelné kusy oblečení. Ani perníkový jezdec nechyběl. Hračky ale žádné nebyly. Jak rád by si člověk přál nějakou mechanickou hračku, byl jsem přece ještě dítě. Ale na to by bylo škoda peněz, byly naléhavější jiné výdaje, a peníze byly v té době stále žádané. Tak to tehdy asi bylo mnoha dětem. Poděkoval jsem tedy všem, jak to dítě dokáže, a těšil jsem se teď na cestu do kostela. Protože jsme měli před sebou dlouhou cestu, museli jsme vyrazit brzy. Cestou jsme potkávali i další obyvatele té čtvrti ležící mimo město. S veselým povídáním sousedů jsme šli do městečka, přes Horní uličku, pak přes Pivovarskou uličku, pak nahoru po kostelních schodech, a pak jsme vstoupili do skvěle osvětleného kostela. Přišli jsme ve vhodnou chvíli, na tuto bohoslužbu přišlo skoro celé obyvatelstvo. Jak nádherně to znělo z varhanního kůru, jak jásaly housle a trumpety. Když se pak zpívala „Tichá noc", bylo ve mně jen zbožné naslouchání. Nikdy jindy v životě jsem nezažil tak nezapomenutelnou půlnoční, a dodnes mi ten zážitek zůstal v paměti. Co se dělo pak, po tom krásném zpěvu, už tak přesně nevím. Asi mě přemohla únava a usnul jsem. Není divu, když se člověk už od časného rána těší na večer a po tolika velkých radostných rozrušeních pak přijde reakce. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo chce zvednout. Ale tu jsem byl už zase plně vzhůru. Náhlé jasné světlo, pak spousta lidí, kteří vstávali a opouštěli lavice, ukazovaly, že půlnoční skončila. Když jsme vycházeli z kostela a scházeli po strmých kostelních schodech, stál na obloze měsíc. Oslnivě bílý sníh, v němž naše stíny v jasném měsíčním svitu působily úplně strašidelně, proměnil celý kraj v nádherný sváteční šat. Jak jsem se dostal domů a jak jsem se dostal do postele, to už nedokážu říct. Vím jen jedno: když jsem se probudil, bylo už světlo. Nevěděl jsem, jestli je už den, nebo jestli to světlo pochází od měsíce. V každém případě jsem ležel plně oblečený na posteli ve své komůrce a hrozně mě mrazilo. Babička mě asi donesla do komůrky s napomenutím, ať se rychle svléknu a vlezu do postele, což jsem však únavou už nezvládl. Tehdy jsem už byl samostatný a musel se o sebe starat sám. Následující dva vánoční dny byly vyplněny návštěvami, jeden den jsem směl i za svojí tetou do města, u níž byl můj bratr. I ona pro něj udělala všechno možné, aby mu udělala radost. I pro mě bylo připraveno maličko. I ten den byl pro mě moc pěkný, vždyť jsem se se svým bratrem scházel jen zřídka. Nechodilo se rádo k příbuzným mé matky. Prý kvůli zvykání si. Netrvalo to ale dlouho, protože kvůli jedné změně jsem babičku nakonec opustil. Vzpomínám na ni jen nerad, protože se mi hned vybaví i ty kozy. Ale přesto se mi jako úplnému sirotkovi vedlo mnohem lépe než mnoha jiným trpícím druhům.
Während dieser Tätigkeit eröffnete er mir, daß er die Hirten und alles was so eine Krippe benötigte in Karlsbad kaufen wolle. Er müsse am kommenden Samstag doch einmal dahin. Nun wartete ich mit großer Hoffnung und etwas Bangen, ob das Kripplein fertig wird. Es waren nur noch wenige Tage bis zum Weihnachtsfest.
An einem anderen Abend durfte ich die gleichen Hölzchen in schöne rotbäckige Äpfel stecken und daran weiße Wollfäden binden. Von da an wußte ich, daß ich auch einen Christbaum bekommen werde. Vom Kripplein sah ich aber nichts mehr.
Bald war der Heilige Abend da. Meine Tante kam am frühen Nachmittag heim. Sie soll der Großmutter helfen, hieß es. Verheiratet war sie nicht. Vom Paten sah und hörte ich nichts mehr. Er hatte seine Kammer unter dem Dach, aber ob er da sei, wußte ich nicht. Mich schickte man mit einem Auftrag zu einer Tante. Vermutlich war diese eingeweiht; denn sie hielt mich lange zurück und erklärte mir immer wieder, auf meinem Wunsch, noch vor dem Finsterwerden heimgehen zu wollen, sie müsse auch noch hinüber und sie werde mir dann schon abliefern. Endlich machten wir uns auf den Weg. Es war in der sechsten Abendstunde. Vor unserer Haustüre sagte sie plötzlich, sie habe das Wichtigste vergessen und müsse deshalb noch einmal heim. Ich soll nur hineingehen.
Eine Weile stand ich vor der Haustür. Der Schnee war so rein und glitzerte im Sternenlicht. Die Kälte kroch mir durch die Kleider. Plötzlich kam das Heimweh auf und ein Gefühl ganz verlassen zu sein. Aber es ging rasch vorbei, denn man rief meinen Namen.
Nun trat ich in das große Vorhaus. Aus der offenen Stubentür viel genug Licht, und so ging ich darauf zu. Wie angewurzelt blieb ich unter der Tür stehen. Welch ein Glanz, der mir da entgegenstrahlte. Das Krippchen stand im Herrgottswinkel und ein Lichtlein brannte davor — ein sogenanntes Schwimmerl — und alle Männchen und Häuschen waren da. In der dunklen Höhle schimmerten die Heiligenfiguren, nur der Ochs und der Esel waren von meinem Platz aus nicht zu erkennen. Da sah ich auch das Tannenbäumchen, auf dem sogar einige Wachskerzchen ihre Flämmchen hin und herzucken ließen. Die Überraschung und das Glück so reich zu sein, hat mir wohl die Sprache verschlagen — wie man bei uns in solchen Augenblicken sagte. Aber da hörte ich die Tante rufen: „Komm nur rein, wir werden erst essen." Folgsam, wie ich sein mußte, trat ich ein und ging an meinen Tischplatz. Zu viert standen wir dann am Abendbrottisch. Ich mußte das Vaterunser beginnen und die Erwachsenen stimmten mit ein. O, was gab es an diesem Abend für Herrlichkeiten. Gut konnte die Großmutter ja schon immer kochen, das habe ich in den wenigen Monaten schon feststellen können, in denen ich bei ihr war. Aber an diesem Abend hat sie sich übertroffen. Bei meiner lieben Mutter gab es solche Leckerbissen nicht, obwohl ich überzeugt war, daß sie es uns auch gegeben hätte, wenn es ihr möglich gewesen wäre. Fischsuppe nach Großmutters Art kannte ich nicht u. gebackener Karpfen schon gar nicht. Aber mein Pate hatte die Gewässer in der ganzen Gegend zu überwachen, und da war es selbstverständlich, daß er sich einen herrschaftlichen Karpfen leisten konnte. Wie schmeckte die Pfefferkuchentunke so herrlich. Nur schien es mir, als hätte ich doch zu wenig abbekommen, obwohl wirklich nichts mehr die Gurgel hinunterging. Während der Essenszeit wurde nicht viel geredet, die Türe war abgeschlossen worden. Es durfte bei diesem Mahle keine Störung von außen geschehen. Man glaubte, ein Fremder, der zu dieser Zeit Einlaß begehrte und bei dem Essen störe, bringe Unglück und jemand aus der Tafelrunde müsse im folgenden Jahre sterben. Ich selbst war in einer unbeschreiblichen Seligkeit.
Unvermittelt sagte die Großmutter, daß sie die Mette besuchen wolle. Da wurde ich erstmals aus der Träumerei geweckt und bettelte mitgenommen zu werden. Ich war damals mit meinen 9 Jahren ein dünnes Bübchen. Das dürfte der Großmutter durch den Sinn gegangen sein, als sie mich durch ihre Brille durchdringend ansah und sicher sagen wollte, daß ich es nicht durchstehen würde. Aber da fiel ihr die Tante ins Wort und meinte, sie solle mich nur ruhig mitnehmen. Damit war es gut.
Endlich war das Essen vorbei. Ich durfte nun sehen, was für Geschenke unter dem schön geschmückten Bäumchen für mich bereitgelegt worden waren. Ja, das Bäumchen interessierte mich schon, mit welchen süßen Schätzen es behangen war. Am meisten war das selbstgebackene Ringelwerk, ab und zu ein buntes Stärkestückchen zu sehen. Schokolade sah ich keine. Nun es war ja das Jahr 1922 und damals war man froh, wenn es nur ein einziges Schokoladen-Rippchen gegeben hat. Die Nüsse und die Äpfelchen leuchteten so friedlich an den Ästen und ich freute mich über das Christbäumchen über alle Maßen, denn ich hatte ja noch nie so etwas mein Eigen nennen können in den erlebten Kinderjahren. Sogar ein bißchen Stolz kam mir durch das Gemüt, weil ich fühlte auch ein
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.