Jak jsem jako malý chlapec prožíval Vánoce

Bylo mi 9 let, když zemřela moje matka, a najednou jsem byl, jak se říkalo, úplný sirotek. Kam s takovými dětmi? Nu, můj bratr a já jsme měli štěstí. On směl zůstat v obci, ujala se ho sestra naší matky, já jsem se dostal k babičce a ke kmotrovi, který tehdy ještě nebyl ženatý.

V té domácnosti měl všechno svůj úzkostlivý pořádek. I moje komůrka obsahovala to, co chlapec potřeboval. Patřil k tomu i malý dřevěný kufřík, nebo spíš bedýnka. Byl jsem na tyto věci, které mi zůstaly, vlastně velmi hrdý, protože z velké části pocházely od mého otce, který padl velmi mladý v první světové válce roku 1915. O všechno pozemské bylo výborně postaráno.

Když se dnes ohlédnu zpět, byla moje babička z otcovy strany sice přísná žena, ale starala se o mě docela svědomitě. Nebyl to jistě ani pro ni lehký úkol, dostat najednou do svého klidně plynoucího života takovou starost. Byla to pro ni jistě jistá změna v domácnosti. Trochu jako rušivý element jsem na ni asi působil. Dítě má na to, zda je oblíbené, obzvlášť citlivý smysl. A tak jsem k ní nikdy necítil takovou lásku, jakou jsem měl k matce, ke své matce. Ani od ní nevycházela žádná něha. Instinktivně jsem cítil, že jsem jen trpěné „cosi". Tak uplynulo léto a najednou byl tu pozdní podzim. Už jsem nemusel pást kozy, s těmi bestiemi jsem měl vždycky svoje trápení a stravovaly celý můj volný čas. Nedopřály mi ani minutu na snění v teplém slunečním svitu. Pořád jsem musel běhat za tou mlsnou havětí. Jak rád jsem se v myšlenkách vracel domů, ke zesnulé matce, a přál si mladšího bratra k sobě. Teď bylo konečně po pasení.

Brzy napadl sníh a předvánoční čas už vrhal svůj stín napřed. Po tom teskném pocitu, který mě často přepadal, protože stesk po domově mě přece jen dost trápil, mi byly Vánoce vzdálenější než kdy jindy. U matky to bývalo velmi chudé. Kromě smrčku, na kterém nesvítila ani jedna svíčička, a perníkového jezdce jsme tehdy žádné dárky neměli. Ale všechno bylo podáváno s láskou a domovem. Tak jsem si ani teď nic víc nesliboval. Babička nikdy nedala znát, že by pro mě chystala nějakou zvláštní slávu. Ale mělo to dopadnout jinak.

Jak už jsem řekl, staral se o mě ještě kmotr a jedna sestra mého otce – nejmladší k nám také občas přicházela – a byla ke mně hodná. Bohužel zemřela příliš brzy. Ale zůstává mi přesto nezapomenutelná, protože jí přičítám, že pro mě bylo nakonec připraveno Ježíšek.

Bylo to pár dní před Štědrým dnem. Tehdy jsem dostal za úkol cestou domů ze školy koupit ve městě klih a stříbrné třpytky. Protože přes poledne nemohu kvůli dlouhé cestě do školy chodit domů, zůstal jsem ve škole, a při té příležitosti jsem koupil to, co si kmotr přál.

Večer dal klih do hrnce a nechal ho rozpustit. Potom vysypal na stůl hromadu ořechů, ukázal mi, jak vyřezat malé dřevěné kolíčky a zatlouct je do ořechů. S nadšením jsem se dal do práce, tušil jsem totiž, že se něco chystá pro Ježíška. Pak přišel na stůl kouřící horký hrnec s klihem. Ořechy se namáčely a pak válely ve třpytkách. Zprvu ořechy nevypadaly nijak dobře, ale když klih zaschl, ta malá umělecká dílka se ve světle lampy leskla. Byl to krásný večer, který jsem mohl strávit sám s kmotrem, protože babička byla na návštěvě někde v sousedství. Myslím, že jsem toho večera pocítil blaženost. Noční můra pasení koz byla pryč.

Následující večer přinesl kmotr staré zaprášené prkénkové stavení. Něco, z čeho jsem si nedokázal udělat obrázek. Zase se klih dostal na plotnu. Pečlivě se z toho stavení oprášil nahromaděný prach a pak se to ještě otřelo štětcem. Tu jsem viděl, že to vypadá jako betlém. Celý horský povrch se tedy znovu natřel klihem a posypal třpytkami. Podobnost se skutečným betlémem byla čím dál zřetelnější, i když domečky, pastýři, andělé a ve výklenku svatá rodina s volem a oslíkem ještě chyběly. Kmotr samozřejmě musel na tomto teď hezky se lesknoucím podstavci betléma ještě leccos opravit. Při této práci mi prozradil, že pastýře a všechno, co k takovému betlému patří, chce koupit v Karlových Varech. Musí tam totiž příští sobotu jet. Čekal jsem tedy s velkou nadějí a trochou obav, jestli bude betlémek hotový včas. Do Vánoc zbývalo už jen pár dní.