Jindy zase večer jsem směl stejné dřívka zapíchat do pěkných červenolících jablíček a přivázat k nim bílé vlněné nitky. Od té doby jsem věděl, že dostanu i vánoční stromeček. Betlémek jsem ale už neviděl.

Brzy přišel Štědrý večer. Moje teta přišla domů brzy odpoledne. Prý má babičce pomoci, tak se říkalo. Vdaná nebyla. O kmotrovi jsem neviděl a neslyšel nic. Měl svou komůrku pod střechou, ale nevěděl jsem, jestli je doma. Mě poslali s nějakým vzkazem k jedné tetě. Ta byla zřejmě zasvěcená; zdržovala mě totiž dlouho a pořád znovu mi vysvětlovala – na moje přání jít domů ještě před setměním – že prý ještě musí sama někam zajít a pak už mě doprovodí. Konečně jsme se vydali na cestu. Byla šestá hodina večerní. Před našimi dveřmi mi najednou řekla, že zapomněla to nejdůležitější a musí se ještě jednou vrátit domů. Ať prý jen jdu dovnitř.

Chvíli jsem stál před domovními dveřmi. Sníh byl tak čistý a třpytil se ve hvězdném světle. Zima mi lezla pod šaty. Najednou se ozval stesk po domově a pocit naprosté opuštěnosti. Ale rychle to přešlo, protože někdo zavolal mé jméno.

Vstoupil jsem do velké síně. Z otevřených dveří světnice se linulo tolik světla, že jsem k nim šel. Zůstal jsem stát ve dveřích jako přimražený. Jaký to lesk mi zazářil vstříc! Betlémek stál v koutku pod svatými obrázky a před ním hořelo světýlko – tak zvaný plovák – a všechny figurky a domečky tam byly. V temném výklenku se leskly postavičky svatých, jen vola a oslíka jsem ze svého místa nerozeznal. A pak jsem uviděl i stromeček, na kterém dokonce několik voskových svíček nechávalo pomrkávat plamínky sem a tam. To překvapení a to štěstí, že jsem najednou tak bohatý, mi asi vyrazilo dech – jak se u nás v takových chvílích říkalo. Ale tu jsem uslyšel volat tetu: „Pojď jen dál, napřed se najíme." Poslušně, jak jsem musel být, jsem vešel a šel na svoje místo u stolu. U večeře jsme stáli čtyři. Musel jsem začít Otčenáš a dospělí se přidali. Ó, jaké to byly ten večer dobroty! Babička uměla vždycky dobře vařit, to jsem za těch pár měsíců, co jsem u ní byl, už poznal. Ale ten večer se sama překonala. U mé milé matky takové lahůdky nebyly, i když jsem byl přesvědčen, že by nám je dala taky, kdyby to bylo v jejích silách. Rybí polévku po babiččině způsobu jsem neznal, a smaženého kapra už vůbec ne. Ale můj kmotr měl na starosti dozor nad vodami v celém okolí, a tak si samozřejmě mohl dovolit pořádného kapra. Jak výborně chutnala perníková omáčka! Jenom se mi zdálo, že jsem toho dostal málo, ačkoli mi vlastně už do krku nic víc nešlo. Během jídla se moc nemluvilo, dveře byly zamčené. Při té večeři nesmělo dojít k žádnému vyrušení zvenčí. Věřilo se, že cizinec, který by v tu dobu chtěl vstoupit a rušil by u jídla, přináší neštěstí a že by pak někdo z hodovníků musel v příštím roce zemřít. Já sám jsem prožíval nepopsatelnou blaženost.

Babička najednou prohlásila, že chce jít na půlnoční. Tím jsem se poprvé probral ze snění a začal jsem prosit, aby mě vzala s sebou. Bylo mi tehdy 9 let a byl jsem hubené klučině. To babičce asi probleskla hlavou, když se na mě přes brýle upřeně podívala a chtěla jistě říct, že bych to nevydržel. Ale tu jí skočila do řeči teta a řekla, ať mě klidně vezme s sebou. Tím to bylo vyřízeno.

Konečně bylo po jídle. Směl jsem se teď podívat, jaké dárky pro mě byly připraveny pod pěkně ozdobeným stromečkem. Ano, stromeček mě už zajímal sám o sobě, jakými sladkými poklady byl ověšen. Nejvíc bylo vidět domácí pečené kroužky, tu a tam kousek barevného cukroví. Čokoládu jsem neviděl žádnou. Nu, byl to rok 1922 a tehdy byl člověk rád, když měl aspoň jedno jediné čokoládové kostičku. Ořechy a jablíčka svítila na větvích tak pokojně a já jsem se nad vánočním stromečkem radoval nad všechnu míru, protože jsem ve svém dosavadním dětství něco takového nikdy neměl. Přišla na mě dokonce trocha pýchy, cítil jsem se totiž být členem té rodiny a patřit k ní. Teta teď naléhala, ať se přece podívám, co je tam ještě dál. Ale to už se mi nezdálo tak důležité. Betlémek a vánoční stromek byly už dost blaženosti. Nezapomněli ani na dobře použitelné kusy oblečení. Ani perníkový jezdec nechyběl. Hračky ale žádné nebyly. Jak rád by si člověk přál nějakou mechanickou hračku, byl jsem přece ještě dítě. Ale na to by bylo škoda peněz, byly naléhavější jiné výdaje, a peníze byly v té době stále žádané. Tak to tehdy asi bylo mnoha dětem. Poděkoval jsem tedy všem, jak to dítě dokáže, a těšil jsem se teď na cestu do kostela. Protože jsme měli před sebou dlouhou cestu, museli jsme vyrazit brzy. Cestou jsme potkávali i další obyvatele té čtvrti ležící mimo město. S veselým povídáním sousedů jsme šli do městečka, přes Horní uličku, pak přes Pivovarskou uličku, pak nahoru po kostelních schodech, a pak jsme vstoupili do skvěle osvětleného kostela. Přišli jsme ve vhodnou chvíli, na tuto bohoslužbu přišlo skoro celé obyvatelstvo. Jak nádherně to znělo z varhanního kůru, jak jásaly housle a trumpety. Když se pak zpívala „Tichá noc", bylo ve mně jen zbožné naslouchání. Nikdy jindy v životě jsem nezažil tak nezapomenutelnou půlnoční, a dodnes mi ten zážitek zůstal v paměti. Co se dělo pak, po tom krásném zpěvu, už tak přesně nevím. Asi mě přemohla únava a usnul jsem. Není divu, když se člověk už od časného rána těší na večer a po tolika velkých radostných rozrušeních pak přijde reakce. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo chce zvednout. Ale tu jsem byl už zase plně vzhůru. Náhlé jasné světlo, pak spousta lidí, kteří vstávali a opouštěli lavice, ukazovaly, že půlnoční skončila. Když jsme vycházeli z kostela a scházeli po strmých kostelních schodech, stál na obloze měsíc. Oslnivě bílý sníh, v němž naše stíny v jasném měsíčním svitu působily úplně strašidelně, proměnil celý kraj v nádherný sváteční šat. Jak jsem se dostal domů a jak jsem se dostal do postele, to už nedokážu říct. Vím jen jedno: když jsem se probudil, bylo už světlo. Nevěděl jsem, jestli je už den, nebo jestli to světlo pochází od měsíce. V každém případě jsem ležel plně oblečený na posteli ve své komůrce a hrozně mě mrazilo. Babička mě asi donesla do komůrky s napomenutím, ať se rychle svléknu a vlezu do postele, což jsem však únavou už nezvládl. Tehdy jsem už byl samostatný a musel se o sebe starat sám. Následující dva vánoční dny byly vyplněny návštěvami, jeden den jsem směl i za svojí tetou do města, u níž byl můj bratr. I ona pro něj udělala všechno možné, aby mu udělala radost. I pro mě bylo připraveno maličko. I ten den byl pro mě moc pěkný, vždyť jsem se se svým bratrem scházel jen zřídka. Nechodilo se rádo k příbuzným mé matky. Prý kvůli zvykání si. Netrvalo to ale dlouho, protože kvůli jedné změně jsem babičku nakonec opustil. Vzpomínám na ni jen nerad, protože se mi hned vybaví i ty kozy. Ale přesto se mi jako úplnému sirotkovi vedlo mnohem lépe než mnoha jiným trpícím druhům.

věta pokračuje na dalším listu ⟶