⟵ věta pokračuje z předchozího listu
b) K oběma větám 12 a 13 je ještě třeba delšího vysvětlení.
I kdybychom nevěděli, že slepý jinoch je Čech, dalo by se jeho slovanský původ snadno vyčíst z určitých charakteristických rysů jeho vyjadřování.
Čechům není od přírody vlastní vynikající statečnost. Celé jejich dějiny se vyznačují poddajností a servilností, intrikánskou, podzemní podvratnou činností, avšak ani z nejstarších dob se nedochoval jediný hrdinský osvobozující čin, jakými jsou naopak bohaté germánské dějiny a jejichž nejvýraznějším a nejviditelnějším příkladem byl osvobozující čin Hermanna Cheruska.
Českému národnímu charakteru je hrdinská odvaha, která se pouští do boje i proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi, cizí. Jeho bojová energie se omezuje na výhrůžky, aniž by přešla k rozhodnému činu. Otevřený boj, v němž jde muž proti muži o bytí a nebytí, ho odstrašuje. Jeho báje jsou měkké, poddajné a snivé, protkané zázraky a kouzelnickými hrátkami. Národu chybí epos dávné hrdinské doby, jaký mají téměř všechny germánské národy a jenž je Němcům v Písni o Nibelunzích zdrojem hrdosti a slávy. Proto Češi s závistí hledí na naši hrdinskou literaturu.
Aby tento nedostatek napravil, sepsal jeden český básník (Hanka) podobný epos, který se pod jménem Rukopis královédvorský a zelenohorský (1816), spolu s doprovodnou tiskovou kampaní pro a proti tomuto výtvoru, stal ještě známějším a slavnějším než jeho samotný obsah. Šovinistický Čech se tedy pokusil vytvořit svému národu podobný epos a za tím účelem si vymyslel příběh z neznámé doby českého hrdinského lesku, sepsal jej ve starých českých obratech na požloutlý papír a nechal jej jednoho dne "objevit" na kostelní věži v českém městě Dvůr Králové a na zámku Zelená Hora v severovýchodních Čechách mezi kronikami a pergameny. Tehdy se kolem toho nadělal velký humbuk a v duchu jsme viděli, jak naši staří hrdinové udiveně mrkali, když slyšeli o dalece statečnějších a silnějších českých nadhrdinách.
Ale záhy byl padělek odhalen a jako takový veřejně označen.
Dokonce i Masaryk, první prezident první ČSR, označil rukopis za padělek. Sláva českého "Nibelungenlied" tak skončila. Národ vychloubačů se nesmrtelně zesměšnil. Zábavné na celé věci je, že hrdina tohoto příběhu, který navzdory veškerým národním zvyklostem a sklonům bojuje proti přesile, k tomu potřebuje tři paže: jednou drží štít, druhou vztyčuje již vítěznou vlajku a třetí mává nikdy neporaženým českým mečem.
To je nejvýraznější obraz celého hrdinského eposu, stejně působivý jako lživý a nepřirozený, jako celý způsob politiky jeho pozdějších nástupců. A přece by bylo lze obrazu přidat jiskřičku pravdy, kdyby básník nechal hrdinu vztáhnout všechny tři paže dopředu - na znamení přeběhnutí. V tom by se dal Čech lépe poznat.
Jako jednotlivec je Čech patolízalský, přátelský a vždy dbá na to, aby bez újmy a urážky vycházel s přesilou nebo silnějším. Cítí-li se však sám v přesile, nebo má-li před sebou jen bezbranné protivníky, propuká v téměř zvířecí krutost, spojenou s odporným parádnictvím a cynismem.
Celému světu dali Češi v letech 1938 až 1945 příklad těchto povahových vlastností: úzkostlivě se vyhýbali boji, který jim Hitler vnucoval, bez záruky západních mocností, a když se tato záruka ukázala jen jako teoretická, čeští hrdinové navzdory veškeré předtím předváděné pevnosti a odhodlanosti selhali.
Kdo tak jako my sudetští Němci mohl v kritických měsících před připojením pozorovat náladu Čechů, získal o nich pravdivý obraz: podspodní strach z války, potlačovaná zbabělost, která se ráda projevovala hlučnými výhrůžkami nebo kňouravými voláními o pomoc, propukla po Mnichovu naplno. Poslední moudrostí jejich odvahy bylo, že se vyhnuli válce, a touto výmluvou se opájejí jako znamením své politické vyspělosti a vážnosti svého humánního světového názoru.
b) Zu den beiden Sätzen 12 und 13 ist noch eine längere Erklärung notwendig.
Auch wenn wir nicht wüßten, daß der blinde Jüngling ein Tscheche ist, so könnte man seine slawische Abstammung leicht aus bestimmten Charakteristiken seiner Redewendungen herauslesen.
Die Tschechen sind von Natur aus nicht mit hervorragender Tapferkeit ausgestattet. Ihre ganze Geschichte ist gekennzeichnet von Untertänigkeit und Unterwürfigkeit, von intriganter, unterirdischer Wühlarbeit, aber selbst von frühesten Zuständen her ist keine einzige heroische befreiende Tat zu verzeichnen, an welcher die germanische Geschichte so reich ist und deren markantestes und sichtbarstes Beispiel die befreiende Tat Hermann des Cheruskers war.
Den tschechischen Volkscharakter liegt der heroische Mut fern, welcher den Kampf auch gegen einen weit überlegenen Gegner aufnehmen läßt. Seine kämpferische Energie beschränkt sich auf Drohungen, ohne zu entscheidender Tat überzugehen. Offener Kampf, in dem es gilt Mann gegen Mann auf Sein oder Nichtsein zu stehen, läßt ihn zurückschrecken. Sein Sagenkreis ist weich, biegsam und träumerisch und von Wundern und Zauberspielen durchwebt. Es fehlt dem Volke das Epos einer vergangenen Heldenzeit, wie es fast alle germanischen Völker haben und das im Nibelungenlied den Deutschen eine Quelle des Stolzes und des Ruhmes ist. Mit Neid sehen daher die Tschechen auf unsere Heldenliteratur.
Diesem Mangel abzuhelfen, verfaßte ein tschechischer Dichter (Hanka) ein ähnliches Epos, welches unter dem Namen Königinhofer und Grüneberger Handschrift (1816) samt der daranschließenden Pressekampagne für und gegen dieses Machwerk, bekannter und sogar berühmter wurde als der Inhalt selbst. Der chauvinistische Tscheche versuchte also seinem Volke ein ähnliches Epos zu schaffen und erfand sich zu dem Zwecke eine Geschichte aus einer unbekannten Zeit tschechischer Heldenherrlichkeit, schrieb diese in alttschechischen Redewendungen auf vergilbtes Papier und ließ sie eines Tages im Kirchturm der tschechischen Stadt Königinhof und dem Schlosse Grüneberg im nordöstlichen Böhmen unter Chroniken und Pergamenten „entdecken". Es wurde damals viel Lärm darum geschlagen, und wir sahen im Geiste unsere alten Helden verwundert mit den Augen zwinkern, als sie von den weit tapferen und stärkeren tschechischen Überhelden hörten.
Aber gar bald wurde die Fälschung erkannt und als solche vor aller Öffentlichkeit bezeichnet.
Selbst Masaryk, der erste Präsident der ersten ČSR bezeichnete die Handschrift als Fälschung. Die Glorie vom tschechischen Nibelungen war also vorbei. Das Volk der Gernegroß hatte sich unsterblich blamiert. Lustig ist an dieser Angelegenheit, daß der Held dieser Geschichte, der, entgegen aller Artgewohnheiten und Veranlagungen gegen eine Übermacht kämpft, dazu drei Arme benötigt: einer hält das Schild, der zweite streckt die schon siegreiche Fahne hoch und mit dem dritten schwingt er das nie besiegte tschechische Schwert.
Es ist dies das markanteste Bild des ganzen Heldenepos, gleich imposant wie verlogen und unnatürlich wie die ganze Art der Politik seiner späteren Nachfolger. Und doch wäre dem Bild ein Funken Wahrheit beizubringen gewesen, hätte der Dichter den Helden alle drei Arme vorstrecken lassen, zum Zeichen des Überlaufs. Darin hätte man den Tschechen besser erkannt.
Als Einzelner ist der Tscheche kriecherisch, freundlich und immer bedacht, ohne Schaden und Kränkung mit der Übermacht oder dem Stärkeren auszukommen. Fühlt er sich aber in der Übermacht, oder hat er nur wehrlose Gegner vor sich, entfesselt er eine fast tierische Grausamkeit, gepaart mit einem abscheulichen Protzentum und Zynismus.
Der ganzen Welt gaben die Tschechen in den Jahren 1938 bis 1945 ein Beispiel dieser Charaktereigenschaften: sie vermieden es peinlich den ihnen von Hitler aufgezwungenen Kampf ohne Garantie der Westmächte anzufangen und als sich diese Garantie nur als theoretisch erwies, fielen die tschechischen Helden trotz aller vorher zur Schau getragenen Festigkeit und Entschlossenheit um.
Wer so wie wir Sudetendeutschen in den kritischen Monaten vor dem Anschluß die Stimmung der Tschechen beobachten konnte, bekam das rechte Bild von ihnen: Die untergründliche Angst vor einem Krieg, die verdämpfte Feigheit, welche sich gerne in tönenden Drohungen oder winselnden Beistandsrufen demonstrierte, brach nach München offen zu tage. Die letzte Weisheit war ihr Mut, einen Krieg vermieden zu haben und sie berauschen sich an dieser Ausrede als Zeichen ihrer politischen Reife und dem Ernst ihrer humanen Weltanschauung.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.