⟵ věta pokračuje z předchozího listu

b) K oběma větám 12 a 13 je ještě třeba delšího vysvětlení.

I kdybychom nevěděli, že slepý jinoch je Čech, dalo by se jeho slovanský původ snadno vyčíst z určitých charakteristických rysů jeho vyjadřování.

Čechům není od přírody vlastní vynikající statečnost. Celé jejich dějiny se vyznačují poddajností a servilností, intrikánskou, podzemní podvratnou činností, avšak ani z nejstarších dob se nedochoval jediný hrdinský osvobozující čin, jakými jsou naopak bohaté germánské dějiny a jejichž nejvýraznějším a nejviditelnějším příkladem byl osvobozující čin Hermanna Cheruska.

Českému národnímu charakteru je hrdinská odvaha, která se pouští do boje i proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi, cizí. Jeho bojová energie se omezuje na výhrůžky, aniž by přešla k rozhodnému činu. Otevřený boj, v němž jde muž proti muži o bytí a nebytí, ho odstrašuje. Jeho báje jsou měkké, poddajné a snivé, protkané zázraky a kouzelnickými hrátkami. Národu chybí epos dávné hrdinské doby, jaký mají téměř všechny germánské národy a jenž je Němcům v Písni o Nibelunzích zdrojem hrdosti a slávy. Proto Češi s závistí hledí na naši hrdinskou literaturu.

Aby tento nedostatek napravil, sepsal jeden český básník (Hanka) podobný epos, který se pod jménem Rukopis královédvorský a zelenohorský (1816), spolu s doprovodnou tiskovou kampaní pro a proti tomuto výtvoru, stal ještě známějším a slavnějším než jeho samotný obsah. Šovinistický Čech se tedy pokusil vytvořit svému národu podobný epos a za tím účelem si vymyslel příběh z neznámé doby českého hrdinského lesku, sepsal jej ve starých českých obratech na požloutlý papír a nechal jej jednoho dne "objevit" na kostelní věži v českém městě Dvůr Králové a na zámku Zelená Hora v severovýchodních Čechách mezi kronikami a pergameny. Tehdy se kolem toho nadělal velký humbuk a v duchu jsme viděli, jak naši staří hrdinové udiveně mrkali, když slyšeli o dalece statečnějších a silnějších českých nadhrdinách.

Ale záhy byl padělek odhalen a jako takový veřejně označen.

Dokonce i Masaryk, první prezident první ČSR, označil rukopis za padělek. Sláva českého "Nibelungenlied" tak skončila. Národ vychloubačů se nesmrtelně zesměšnil. Zábavné na celé věci je, že hrdina tohoto příběhu, který navzdory veškerým národním zvyklostem a sklonům bojuje proti přesile, k tomu potřebuje tři paže: jednou drží štít, druhou vztyčuje již vítěznou vlajku a třetí mává nikdy neporaženým českým mečem.

To je nejvýraznější obraz celého hrdinského eposu, stejně působivý jako lživý a nepřirozený, jako celý způsob politiky jeho pozdějších nástupců. A přece by bylo lze obrazu přidat jiskřičku pravdy, kdyby básník nechal hrdinu vztáhnout všechny tři paže dopředu - na znamení přeběhnutí. V tom by se dal Čech lépe poznat.

Jako jednotlivec je Čech patolízalský, přátelský a vždy dbá na to, aby bez újmy a urážky vycházel s přesilou nebo silnějším. Cítí-li se však sám v přesile, nebo má-li před sebou jen bezbranné protivníky, propuká v téměř zvířecí krutost, spojenou s odporným parádnictvím a cynismem.

Celému světu dali Češi v letech 1938 až 1945 příklad těchto povahových vlastností: úzkostlivě se vyhýbali boji, který jim Hitler vnucoval, bez záruky západních mocností, a když se tato záruka ukázala jen jako teoretická, čeští hrdinové navzdory veškeré předtím předváděné pevnosti a odhodlanosti selhali.

Kdo tak jako my sudetští Němci mohl v kritických měsících před připojením pozorovat náladu Čechů, získal o nich pravdivý obraz: podspodní strach z války, potlačovaná zbabělost, která se ráda projevovala hlučnými výhrůžkami nebo kňouravými voláními o pomoc, propukla po Mnichovu naplno. Poslední moudrostí jejich odvahy bylo, že se vyhnuli válce, a touto výmluvou se opájejí jako znamením své politické vyspělosti a vážnosti svého humánního světového názoru.