Maria Gebuart, zöihn d'Schwaolm fuart (na svátek Narození Panny Marie táhnou vlaštovky pryč) — a my jsme seděli ve třídě a dívali se, jak se shromažďují na drátech. Malovali jsme obrázky k tahu ptáků, zralá jablka a hrušky a učili se básničky: „Bei einem Wirte wundermild, da war ich jüngst zu Gaste..." a „Im Baum im grünen Bettchen hoch oben sich ein Apfel wiegt..." nebo „Schon ins Land der Pyramiden flohn die Störche übers Meer..." Zpívali jsme píseň „Bunt sind schon die Wälder, leer die Stoppelfelder und der Herbst beginnt..."
V nižších třídách jsme vídali za oknem hloh a sněhokorunky — jimž jsme říkali „klitscher" — z oken vyšších pater byl výhled z Gaigenbergu přes Neue Straße, přes obec ke kostelu a ke Glockenbergu, viděli jsme Seifertsgrün a Donnu; viděli jsme, jak se na mohutných dubech ve školní zahradě barví listí, jiný rok jsme z oken severní strany viděli Sturmgarten, měnící se barvy na jabloni a jeřábu, na jasanu a šeříkovém keři.
Světlo a soumrak pozdního roku pronikaly do třídy, vrány létaly ve bouřlivém větru — snili jsme a nevěděli o tom — a byli jsme doma ve škole.
7. listopadu 1976
Jakob
Schulstreß.
Maria Gebuart, zöihn d'Schwaolm fuart — und wir saßen im Klassenzimmer und sahen wie sie sich auf den Drähten sammelten. Wir malten Bilder zum Vogelzug, reife Äpfel und Birnen und lernten Gedichte: „Bei einem Wirte wundermild, da war ich jüngst zu Gaste..." und „Im Baum im grünen Bettchen hoch oben sich ein Apfel wiegt..." oder „Schon ins Land der Pyramiden flohn die Störche übers Meer..." Wir sangen das Lied „Bunt sind schon die Wälder, leer die Stoppelfelder und der Herbst beginnt..."
Wir sahen in den unteren Klassen Weißdorn und Schneebeeren — Klitscher — vorm Fenster, hatten von den Fenstern der oberen Stockwerke Aussicht vom Gaigenberg über die Neue Straße, über den Ort hin zur Kirche und zum Glockenberg, sahen die Seifertsgrün und die Donna; sahen wie an den mächtigen Eichen im Schulgarten die Blätter sich färbten, sahen im anderen Jahr von den Fenstern der Nordseite den Sturmgarten, die wechselnden Farben an Apfel- und Vogelbeerbaum, an Esche und Fliederstrauch.
Helligkeit und Dämmerung des späten Jahres drang ins Klassenzimmer, Krähen flogen bei stürmischem Wind — wir träumten und wußten es nicht — und waren im Schulhaus daheim.
7. November 1976
H. Jakob
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Odehrálo se to v našem milém rodném městě Horní Slavkov (Schlaggenwald) v roce 1925, a to ve 3. třídě dívčí měšťanské školy. Tehdy se ještě vyučovalo dopoledne i odpoledne. Zrovna jsme měly dvouhodinovku kreslení. Krátce před koncem vyučování se přihlásila jedna žákyně, že nutně potřebuje ven. Učitel kreslení, pan odborný učitel Otto Fischer, na to řekl, že by přece mohla ještě počkat, až se zazvoní. Ale moje kamarádka Annl byla jiného názoru.
Je nám teď už sedmašedesát let, tak si troufnu prozradit i její jméno: byla to dcera lesníka Neidharta, Annl, později provdaná Schäferová. Nebyla žádná zbabělá slečinka a potichu se odplížila do kouta, kde stál plivátko. Najednou jsme uslyšely tiché šplouchání a stříkání a celá třída se dala do smíchu. Na otázku našeho učitele kreslení, co se to vlastně děje, nikdo neodpověděl. K dovršení neštěstí plivátko nakonec nestačilo a od lavice se rozlil tenký potůček. Protože se ale žádná z holek neprozradila, musela zůstat po škole celá třída. Když konečně zazvonilo na konec vyučování, opustil náš pan učitel Fischer třídu a nahlásil náš osud školníkovi, panu Kraftovi, který nás měl v určenou dobu propustit. My holky jsme se mezitím mezi sebou domlouvaly, co udělat s plným plivátkem, aby si toho nikdo nevšiml – a bylo rozhodnuto a jednáno. Jedna držela dveře zavřené, moje kamarádka otevřela okno ve třetím patře, které vedlo do úzké uličky ke knihaři Völklovi, a celý obsah plivátka prostě vylila dolů. Netrvalo pak dlouho a přišel pan Kraft a pustil nás domů. A nikdo nic netušil o našem provinění.
Předpokládám, že si mé tehdejší spolužačky na tuhle historku ještě vzpomenou a také se nad ní pousmějí. Zároveň bych některé ráda povzbudila, aby se v hojnějším počtu zúčastňovaly našich často tak pěkných krajanských setkání. Tímto způsobem tedy posílám všem ty nejsrdečnější pozdravy.
Vaše bývalá spolužačka
Maria Bräutigam, rozená Schmieger
Eine wahre Begebenheit
Eine wahre Begebenheit
Es spielte sich in unserem lieben Heimatort Schlaggenwald im Jahre 1925 ab und zwar in der 3. Klasse Mädchen-Bürgerschule. Damals war noch vormittags und nachmittags Unterricht. Wir hatten gerade zwei Stunden Zeichenunterricht. Kurz vor Schulschluß meldete sich eine Schülerin, sie müßte mal notwendig hinaus. Der Zeichenlehrer, Herr Fachl. Otto Fischer, meinte, jetzt könnte sie wohl noch so lange warten, bis es läutet. Aber meine Freundin Annl, war anderer Meinung.
Wir sind jetzt im 67. Lebensjahr, so getraue ich mich auch, ihren Namen zu nennen: Es war die Tochter Annl vom Förster Neidhart, die spätere Frau Schäfer. Sie war nicht feige und kroch leise zur Ecke, wo der Spucknapf stand. Auf einmal hörten wir ein plätscherndes Geriesel und die ganze Klasse fing zu lachen an. Auf die Frage unseres Zeichenlehrers, was eigentlich los sei, gab niemand eine Antwort. Da reichte zu allem Mißgeschick der Spucknapf nicht mehr aus, und es lief ein leises Bächlein von der Schulbank heraus. Aber weil sämtliche Mädchen nichts verrieten, mußte die ganze Klasse nachsitzen. Als es endlich zum Schulschluß läutete, verließ unser Herr Lehrer Fischer das Klassenzimmer und meldete unser Schicksal dem Schuldiener, Herrn Kraft, der uns zur bestimmten Zeit entlassen sollte. Nun berieten wir Mädchen untereinander, was mit dem vollen Spucknapf geschehen solle, ohne daß es jemand bemerken würde, dann wurde beschlossen und gehandelt. Eine hielt die Tür zu, meine Freundin riß das Fenster im 3. Stock auf, das in das enge Gassl zum Völkl-Buchbinder hinausging, und schüttete den ganzen Inhalt des Spucknapfes einfach hinunter. Es dauerte auch nicht mehr lange bis Herr Kraft kam und uns heimgehen ließ. Und niemand ahnte etwas von unserer Missetat.
Ich nehme an, daß sich meine einstigen Mitschülerinnen noch daran erinnern können und auch darüber schmunzeln werden. Dabei ermuntere ich manche, daß sie sich etwas zahlreicher bei unseren oft so schönen Heimattreffen beteiligen möchten. So sende ich auf diesem Wege allen die herzlichsten Grüße.
Eure einstige Mitschülerin
Maria Bräutigam, geb. Schmieger
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.