Ma woiss nej, vawa eppas gout is!

Když jsem byla ještě malá holčička, navštívily jsme jednou na podzim v neděli s maminkou a bratrem Heinrichem babičku ve Gfellu.

Tehdy se ještě muselo jet vlakem až do Töppeles a pak vylézt strmým „Ochsngrobm" nahoru. Když jsme na vrcholu vyšli z lesa, zabloudil náš pohled vzhůru k „Braun-Hüblu", po jehož svahu se táhl široký pruh polí až dolů do údolí ke „Kohlmühle". Z holých polí k nám vanula známá vůně dohořívajících ohňů z bramborové natě. Bylo dost citelně chladno, i když slunce už trhalo závoje mlhy. Ale moje pečlivá maminka mě už oblékla do zimního kabátku, který jsem dostala loni o Vánocích. Byl z lahvově zeleného vlněného sukna a měl šedý kožešinový lem. Takže mi zima nebyla.

Těšila jsem se, až se zase uvidím s babičkou, a těšila jsem se i na vesnici. U kříže, kousek před „Houvlerem", se mi vždycky otevíraly – jak se pěkně říká – brány štěstí. Byla jsem už velmi zvědavá, co asi řekne Dicklová matka na můj krásný kabátek. Hned po přivítání s babičkou jsem běžela přes ulici do „Dicklova domu". Vřítila jsem se do kuchyně, kde jsem Dicklovou matku našla stát u kamen. Vystoupila jsem z přítmí ve dveřích do světla u okna, aby mě stará paní lépe viděla. „Ježíšmarjá," zvolala udiveně, „to jsi přece ty! Panečku, panečku, zas něco nového! Co to zas je, pořád něco nového! Jak ti to sluší!"

Po takovém uznalém ohledání, které mi dobrá Dicklová matka věnovala při každém novém kousku oblečení, jsem daný kus pak zařadila do svého ostatního šatníku a už jsem se jím tolik nezabývala.

Tak se stalo, že jsem mladé, trojbarevné chundelaté koťátko, které vylezlo zpod lavice u kamen, zvedla k sobě, přitiskla k sobě a hýčkala. „Chtěla bys ho mít?" zeptala se Dicklová matka. Do srdce mi vystřelila radost a já jásala nadšením. Spěchala jsem k mamince, ukázala jí to roztomilé zvířátko, které si svým malým červeným jazykem olizovalo růžový čumáček. Maminka se snažila různými námitkami mé nadšení zchladit. Že to zvíře nemůžeme vzít domů, protože v městském bytě by nemělo potřebný pohyb, že by mě mohlo jednou pořádně poškrábat a že bych si ho po nějaké době stejně nevšímala. Ale já jsem prosila a lichotila, a bratr mě podporoval ze všech sil. Nakonec maminka našemu naléhání ustoupila a já jsem si koťátko směla nechat. Vůbec jsem ho pak nepustila z ruky, ani Heinrich ho směl jen hladit. Při obědě jsem ho posadila na židli vedle sebe, a když jednou chtělo seskočit dolů, zadržela jsem ho. Zamňoukalo a poprvé mi ukázalo své drápky. Ale brzy jsme se zase usmířily, poté co mi babička vysvětlila, že i kotě si občas musí ulevit. Do doby, než jsme šli na kávu, jsem si hraním, hlazením, mlékem a koláčem získala přátelství a náklonnost toho zvířátka. Sama jsem z toho dvoření nevyšla bez škrábanců, takže jsem se na cestu domů vydala pěkně rozdrápaná. Babička, která nás chtěla doprovodit až na nádraží do Töppeles, mi pořád nabízela, že to zvířátko chvíli ponese ona, ale já jsem chtěla mít náklonnost koťátka jen pro sebe, tiskla jsem ho k sobě něžně a ono se tulilo k teplému vlněnému suknu mého kabátku. Několikrát jsem zakopla o trs trávy, kámen nebo kořen stromu, a přitom jsem svého malého miláčka přitiskla k sobě jen ještě pevněji. Bylo velmi hodné a už mě neškrábalo. Tak jsme došli na místo, kde se v lese opouštěla vysočina a začínal kamenitý a krkolomný sestup „Ochsengrobmu". Maminka navrhla babičce, aby se teď vrátila, aby nemusela jít tou namáhavou cestou hned dvakrát. Protože se už stmívalo, brzy se na tom shodly a rozloučily jsme se. Když se ke mně babička sklonila k polibku, zděšeně spráskla ruce, protože poznala, že nesu na ruce mrtvé zvíře a že se přes můj krásný, lahvově zelený, kožešinou lemovaný kabátek táhne stopa po posledním vykonání důležité životní funkce – neboť jsem to zvířátko ve své majetnické náklonnosti přes hory a doly tiskla k sobě tak pevně, že jsem z něj vymáčkla jeho drobnou kočičí duši a leccos dalšího.

věta pokračuje na dalším listu ⟶