Dokud byl člověk abecedářem (prvňáčkem), díval se s úctou na všechny vyšší třídy, ale jejich povýšenecké chování se dalo jen těžko snést. S léty se to zlepšovalo — ne proto, že bychom my sami byli shovívavější, ale proto, že teď jsme MY byli „ti nahoře", jako ostatně dodnes často jsme. Žáci, kteří byli ve třídě už rok, byli jako staří, s látkou, metodami i lidmi obeznámení mazáci ochotně přijímáni — pokud ovšem svou přijetí nesměrovali jinak díky převaze tělesných sil.

Naprosto samozřejmě jsme znali žáky z vlastní třídy, věděli jsme, z které ulice pocházejí, jestli si otec vydělával na chleba jako šofér, strojvedoucí, hrobník, soustružník porcelánu, švec nebo kominík, a věděli jsme i tam, kde o výdělku nemohla být řeč. Protože jsme skoro všichni měli náboženství u pana katechety Schmidta, bylo nám divné, když tři nebo čtyři evangelíci mluvili o svém pastorovi, který jim v jejich kostele na Příkopě (Graben) vedl biblickou hodinu. Žáky třídy před námi i po nás jsme samozřejmě také znali; občas jsme totiž byli u nich na návštěvě při „zůstání po škole". Žádné styky jsme neměli v první polovině svého školního života se stejně starými děvčaty, ta chodila do své vlastní školy. Některá jména jsme znali ještě ze školky a o tamních školních poměrech nás informovala vlastní sestra. Když začala válka, věci se rychle změnily, mnoho učitelů bylo odvedeno, třídy se slučovaly a my kluci už nebyli sami.

S aktovkou a penálem, podle jejichž kvality bylo poznat sociální postavení, se chodilo do školy. Začal všední den. Nejdřív se rozdávaly knihy. Kdo byl zámožnější, přinesl si knihy už s sebou, ostatní čekali, co jim bylo přiděleno. I když byly někdy po pár letech služby už „předávané", pro nové uživatele byly zase „nové". Chvatně a zvědavě se poprvé prolistovaly, obrázky se rychle prohlédly. Doma pak večer — někdy ještě při petrolejové lampě — seděla matka a knihy obalovala, zatímco otec ještě kouřil Zoru; vzpomínal na svá vlastní školní léta a vážná napomenutí nechyběla. Na psaní byly potřeba sešity, obvykle s tuhými deskami, k dostání u Wolfa, Völkla nebo u paní Feinemannové. Žáci, jejichž rodiče na to neměli prostředky, kupovali tenčí sešity, občas se objevil i sešit vlastnoručně sešitý, s vlastnoručně narýsovanými linkami. Nutný byl malý zpěvníček a později sešit s pěti notovými linkami. Zvláštní je — a je to tak dodnes —, že takový notový sešit se nikdy úplně nepopsal celý. Ke kreslení a malování jsme používali „Oswaldovy barvy" v malých plechových krabičkách, vždy 4 kusy ve třech řadách. Pro větší nároky pak existoval kompletní dřevěný kufřík s barvami: velké kulaté knoflíkové barvy „Günter Wagner", asi 24 kusů, stříbrná a zlatá byly také součástí, červený inkoust, tuš, houbička, misička, štětec, redisová pera a další věci. Geometrické kreslení budilo největší očekávání, protože do něj bylo třeba nejvíc investovat: rýsovací prkno, pravítko-šraml, trojúhelník a kružítko v pouzdru, k přenášení k tomu ještě velká mapa. Menší žáci se svými krátkými pažemi měli potíže uchopit při nošení spodní hrany; proto se ještě používal úchyt s dřevěným váleček­kem. Při „zvláštních" příležitostech se rýsovací pravítko tasilo jako meč, přičemž si odneslo nejednu šrámu. Prostorná skříň ve třídě ukrývala tato mohutná rýsovací prkna a občas poskytla útočiště i jednomu nebo dvěma žákům. Nová pořizovací výbava vyšla draho, ptalo se po okolí, kde by se dala případně sehnat, a leckdy se sliby na ni domlouvaly už roky dopředu. Takové rýsovací prkno, jednou obroušené, bylo zase jako nové. Tělocvik se v létě cvičil na cvičišti. Tam bylo všechno jednoduché: cestou přes školní zahradu kolem studny to nebylo daleko. Mnozí běhali bosí, cvičky se tam nepotřebovaly. V zimním pololetí se cvičilo v Amthausu (úřední budově), i v nejspodnějším sále školní budovy. Zouvání bot na začátku nás často přivádělo do rozpaků, veřejně nás usvědčovalo, pokud si poddaní palec a pata prorazily díry a dožadovaly se svobody. Ať bylo léto sebekrásnější a život venku škole sebevíc nadřazený, na podzim za chladnějšího, vlhkého počasí se přece jen rádo šlo znovu — i kvůli teplu — do té velké budovy. Rozmanité, každodenní zážitky cestou do školy byly přídavkem a vyrovnáním za sezení v klidu a školní stres.

věta pokračuje na dalším listu ⟶