Maria Gebuart, zöihn d'Schwaolm fuart (na svátek Narození Panny Marie táhnou vlaštovky pryč) — a my jsme seděli ve třídě a dívali se, jak se shromažďují na drátech. Malovali jsme obrázky k tahu ptáků, zralá jablka a hrušky a učili se básničky: „Bei einem Wirte wundermild, da war ich jüngst zu Gaste..." a „Im Baum im grünen Bettchen hoch oben sich ein Apfel wiegt..." nebo „Schon ins Land der Pyramiden flohn die Störche übers Meer..." Zpívali jsme píseň „Bunt sind schon die Wälder, leer die Stoppelfelder und der Herbst beginnt..."

V nižších třídách jsme vídali za oknem hloh a sněhokorunky — jimž jsme říkali „klitscher" — z oken vyšších pater byl výhled z Gaigenbergu přes Neue Straße, přes obec ke kostelu a ke Glockenbergu, viděli jsme Seifertsgrün a Donnu; viděli jsme, jak se na mohutných dubech ve školní zahradě barví listí, jiný rok jsme z oken severní strany viděli Sturmgarten, měnící se barvy na jabloni a jeřábu, na jasanu a šeříkovém keři.

Světlo a soumrak pozdního roku pronikaly do třídy, vrány létaly ve bouřlivém větru — snili jsme a nevěděli o tom — a byli jsme doma ve škole.

7. listopadu 1976

Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Odehrálo se to v našem milém rodném městě Horní Slavkov (Schlaggenwald) v roce 1925, a to ve 3. třídě dívčí měšťanské školy. Tehdy se ještě vyučovalo dopoledne i odpoledne. Zrovna jsme měly dvouhodinovku kreslení. Krátce před koncem vyučování se přihlásila jedna žákyně, že nutně potřebuje ven. Učitel kreslení, pan odborný učitel Otto Fischer, na to řekl, že by přece mohla ještě počkat, až se zazvoní. Ale moje kamarádka Annl byla jiného názoru.

Je nám teď už sedmašedesát let, tak si troufnu prozradit i její jméno: byla to dcera lesníka Neidharta, Annl, později provdaná Schäferová. Nebyla žádná zbabělá slečinka a potichu se odplížila do kouta, kde stál plivátko. Najednou jsme uslyšely tiché šplouchání a stříkání a celá třída se dala do smíchu. Na otázku našeho učitele kreslení, co se to vlastně děje, nikdo neodpověděl. K dovršení neštěstí plivátko nakonec nestačilo a od lavice se rozlil tenký potůček. Protože se ale žádná z holek neprozradila, musela zůstat po škole celá třída. Když konečně zazvonilo na konec vyučování, opustil náš pan učitel Fischer třídu a nahlásil náš osud školníkovi, panu Kraftovi, který nás měl v určenou dobu propustit. My holky jsme se mezitím mezi sebou domlouvaly, co udělat s plným plivátkem, aby si toho nikdo nevšiml – a bylo rozhodnuto a jednáno. Jedna držela dveře zavřené, moje kamarádka otevřela okno ve třetím patře, které vedlo do úzké uličky ke knihaři Völklovi, a celý obsah plivátka prostě vylila dolů. Netrvalo pak dlouho a přišel pan Kraft a pustil nás domů. A nikdo nic netušil o našem provinění.

Předpokládám, že si mé tehdejší spolužačky na tuhle historku ještě vzpomenou a také se nad ní pousmějí. Zároveň bych některé ráda povzbudila, aby se v hojnějším počtu zúčastňovaly našich často tak pěkných krajanských setkání. Tímto způsobem tedy posílám všem ty nejsrdečnější pozdravy.

Vaše bývalá spolužačka

Maria Bräutigam, rozená Schmieger

věta pokračuje na dalším listu ⟶