Škola začíná – zase je tu podzim

Začátek školy a podzim k sobě vždycky patřily.

Co nám kulturní zvyklosti vtiskly jako neúprosný řád, to vnější rámec — pestré barvy podzimu, nové kalhoty nebo nový sváteční kabátek — slavnostně a natrvalo uložil do naší paměti.

Nástup do školy a začátek školního roku, spolužáci stejného věku — to všechno se stalo trvalým vlastnictvím naší paměti. Napětí z tohoto opakujícího se okamžiku jistě s přibývajícími školními roky trochu opadalo, ale zůstávala v něm ta směs úzkostného očekávání a bezstarostné živosti, podzim a naděje — a proto na tu dobu ve vzpomínkách vzpomínáme tak rádi.

Co píšu, platí pro všechny, kdo se narodili v roce 1928 a v roce 1934 byli v Horním Slavkově (Schlaggenwaldu) „zapsáni" a nastoupili do školy, platí i pro několik ročníků před nimi a ještě pár po nich — vše z mého pohledu.

Když se koncem srpna svezly poslední fůry obilí, mladší žáci, kteří kvůli rodině, prarodičům a dalším povinnostem pomáhali na poli, už tolik potřeba nebyli. Teď se mohl znovu navázat kontakt se spolužáky, přerušený na prázdniny. Prázdninová parta se držela hlavně podle sousedských vztahů, ale většinou byly rozhodující společné zájmy — ježci, žáby, čolci, vodní brouci nebo čmeláčí hnízda, houby, bobule, skály nebo les. Při tomto hledání kontaktů se teď probíralo, jak bude uspořádané sezení, kdo bude sedět vedle koho, jaký bude asi učitel, jeho vlastnosti, zvláštnosti a slabiny. Před rokem 1938 začínal nový školní rok vždy školní mší, později se zavedl zvyk zahajovat tento významný den apelem (nástupem). Toto slovo, u nás dřív neužívané, bylo mimochodem jedno z prvních, které k nám po připojení přišlo ze slovníku Staré říše — tvrdě znějící a v sobě skrývající neštěstí. Jakým způsobem jsme se dozvídali den a hodinu začátku školy, už nevím. Dobře si ale pamatuji začátek takového dne.

Začnu v horním kostele: cestou tam jsme se už trochu shromažďovali, pak jsme seděli v zadních lavicích, ve tmě dolního kůru, během mše jsme se domlouvali posunky a jakmile pan děkan rozdával svěcenou vodu a procházel podél našich lavic, hnali jsme se — stejně jako starší žáci v houfu — dolů po kostelních schodech. Dospělým, kteří se za námi dívali, z toho bylo úzko a žádný učitel tomu řítícímu se stádu nestačil. Rozjezd nabraný z kopce vydržel přes Schmaolzplatzl až nahoru na Zähplaotz. Starý pan Gassner nás tam sice ještě chvíli nechal čekat, ale ani tak nedokázal při otevírání ctihodných školních dveří zbrzdit náš nápor. Škola nás měla zase u sebe!

Než jsme vystoupali do světlých výšin horních pater, kde sídlily vyšší třídy, museli jsme projít — a někdy i protrpět — temným přízemím.

Ve třídách, kde k vybavení ještě patřil bílý smaltovaný umyvadlový hrnek, se mísila známá, těžko popsatelná školní vůně naolejovaných podlah, suchého prachu a vůně čerstvého karbolinea z zadních místností budovy s čistým vzduchem našich plic. Napůl sklíčeni vzpomínkou na slabé výkony minulého školního roku, napůl plni zvědavosti, jsme čekali na nového učitele nebo novou slečnu, v naději, že tentokrát to bude lepší a osud nám do cesty nepostaví nepřekonatelné překážky. Tam, kde učitelé netušili nic o našich domluvách nebo si při prvním setkání dost nevšímali toho, jak jsme si sedali, seděli jsme tak, jak jsme si přáli. Někteří se cpali do první lavice; já jsem s dalšími, už od 4. školního roku, dával přednost poslední. V první třídě nás ještě sadila učitelka podle svého. Měli jsme tehdy paní Gerstnerovou, kterou jsme všichni nazývali „slečna". Byl mezi námi jeden, který chtěl bezpodmínečně za svým bratrem do 2. třídy. Kvůli jeho neústupnému chování ho musela učitelka několikrát znovu přesazovat. Při těchto scénách, na nás všechny „velmi působivých", tekly po několik dní hojné slzy.

věta pokračuje na dalším listu ⟶