Pan Kreuzer na Příkopě vyřezával kozím nožíkem do malé dřevěné destičky pár dubových listů na ozdobu. Co je to reliéf, mi od té doby utkvělo v paměti.
Při takových toulkách a náhodách po městě jsme nahlédli do mnoha dílen a viděli spoustu různého materiálu. Ruppert Seff potřeboval na soustružení jiné dřevo než kolář Schimmer a truhlář Eckl měl vedle své dílny na skladě zase něco jiného.
Jednoho dne, kdy z nebe padal střídavě sníh i déšť zároveň, kdy všude stála voda a panovalo takové „psí počasí", že by člověk nevyhnal ani psa ze dveří, bylo potřeba střechy nad hlavou. Bylo dobře, když nás vzali s sebou do domu, kde byla dílna a byt jedno a totéž, a mohli jsme se dívat, jak klempíř Marterer letuje hrnce a okapy, jak se stříhá plech, jak se u Kühnhackla peče a zasazuje chleba do pece, a v starém Ublově domě (se srnčí hlavou na dřevem obloženém patře) jsme se dozvěděli leccos o starém řemesle bílo- a koželužství.
Kravskou kůži, kterou hodili v jatkách do kouta, jsem pak našel u prastrýce „v domě" (na chodbě). Kůže zajíců, lišek a kun, ondater, jehňat, ovcí a koz visely u stropu velké jizby. Na dvoře byly velké, do země zapuštěné jámy pro koželužinu a ještě lecjaké podivné staré nástroje k tomuto řemeslu. Protože už průmyslové zpracování pomalu vytlačovalo ruční práci, nezpracovávalo se v posledních letech všechno, co se z kůží nasbíralo. Ale z hrdosti na své vlnaté, huňaté kožešiny se ještě v menší míře držel bílého koželužství; nakoupené kůže si odvážel obchodník a podešvová kůže se nabízela k prodeji na obrovské kamenné desce. My děti jsme pod ní prolézaly a hrály si vpředu na okenní římse. Když přišli zákazníci koupit si – jak bylo tehdy ještě běžné – podešve, byli jsme tomu jako zvědaví červenoocasí ptáčci přítomni. Tvar a velikost měli vystřižené z papíru a s tím přišli za „Tonlem". Ten nahlas vedl podrobný rozhovor, jaká kůže, jaká síla se nejlépe hodí na které boty. Potom se obrys vzoru nakreslil na kůži, přitom se papír otáčel tak, aby vznikl co nejmenší odpad, kus se ostrým nožem odřízl, zvážil na mosazné misce vah a stanovila se cena. Kromě rčení: „Smrdíš jak koželužská svině!" toto kdysi významné – tehdy už vzácné – řemeslo beze stopy zmizelo.
Zábavné vyžití jsme nacházeli díky přátelství s učni od Häusera nebo od Kühnhackla. Přišli jsme do styku s koloniálním zbožím, sledi, sušenými rybami, petrolejem a podpalovači na uhlí, a rádi jsme jezdili s nimi vyzvedávat nákladní zboží z nádraží. S povoláním mého otce (cukrář) souvisí, že jsem sezónně směl u Franze Meixnera před Vánoci lepit barevné kyrysníky na perníkové jezdce.
Podešve, které jsme „předtím" koupili u koželuha, musely teď s prochozenými botami k ševci. Naše se doplňovaly (podrážely) u Hermanna Hafenrichtera. Už cesta do toho domu se silnými zdmi byla zážitkem: Když jste otevřeli domovní dveře, zacinkal nad nimi jasný zvoneček (dnes je to naopak, dnes musíte nejdřív zazvonit, aby vám otevřeli). Otevřela se dlouhá, tmavá, dlážděná síň, muselo se vystoupat po dlouhém dřevěném schodišti, a pak jste vstoupili do ševcovské dílny. Ležely tam desítky kopyt, byla tam železná trojnožka, škopek s vodou, šicí stroj, ševcovské kladivo, rašple, modrá zástěra, smůla a lepenka. Kvůli všem těm krabičkám s hřebíčky, kvůli obratnosti, s jakou švec šídlem předrážel dírky, které se pak dokola přibíjely dřevěnými kolíčky, by se v té době z nás rád stal švec. Dnes je mnohé jinak, ale občas, ano, občas si člověk vzpomene, když v nějakém velkém obchodním domě prochází kolem víceúčelové dílny pozdního potomka tohoto řemesla. Slavkov, přehledný svět našeho dětství, nám dal podněty na celý život.
Naučili jsme se rozeznávat rez a měděnku, viděli jsme, jak vápno nebo karbid ve vodě zašumí, znali jsme mláto a otruby, věděli jsme, kde najít písek, kde hlínu; od kapslových střepů z porcelánky až po odpad z perletě na Hubu jsme poznávali svět kolem sebe. Ovšem všechno se muselo obejít pěšky, čas byl cenou za to, a bohatý byl ten, kdo se hýbal. Jako tiší, nenápadní posluchači dospělých nám nebyly cizí ani společenské a sociální souvislosti. Spojovali jsme je se správnými jmény – slovo a zkušenost byly jedno.
Der Herr Kreuzer am Graben schnitzte zur Verzierung mit einem Gaißfußmesser in ein kleines Holzbrett einige Eichenblätter. Was ein Relief ist, blieb mir seitdem von daher haften.
Bei solchen Zügen und Zufälligkeiten durch die Stadt, bekam man Einblick in zahlreiche Werkstätten und sah vielerlei Material. Der Ruppert Seff brauchte zum Drechseln anderes Holz als der Schimmer-Wagner und der Eckl-Tischler hatte neben seiner Werkstatt wieder anderes auf Lager.
An einem Tag, an dem zeitweise Schnee und Regen zugleich vom Himmel fiel, überall das Wasser stand, an dem ein „Sauwetter" herrschte, daß man keinen Hund vor die Haustür jagte, brauchte man doch ein Dach überm Kopf. Da war es gut, wenn man in ein Haus mitgenommen wurde, wo Werkstatt und Wohnung eins war und man zuschauen konnte, wie der Marterer-Spengler Töpfe und Dachrinnen lötete, wie Bleche geschnitten, wie beim Kühnhackl Brot gebacken und eingeschossen wurde und man im alten Ublhaus (mit dem Rehkopf am holzverkleideten oberen Stockwerk) allerlei über das alte Handwerk der Weiß- und Lohgerberei erfahren konnte.
Die Kuhhaut, die im Schlachthof in die Ecke geworfen wurde, die fand ich beim Großonkel „im Haus" (Flur) wieder. Hasen-, Fuchs- und Marderfell, Bisamratten-, Lamm-, Schaf- und Ziegenfelle hingen an der Decke der großen Stube. Im Hof gab es die großen, ebenerdig in den Boden eingelassenen Gruben für die Lohgerberei und noch manch sonderbare altertümliche Gerätschaften zu diesem Gewerbe. Da die industrielle Verarbeitung, die Handarbeit schon langsam verdrängt hatte, wurde in den letzten Jahren nicht mehr alles, was an Häuten anfiel, verarbeitet. Aber aus Stolz auf seine wolligen, flauschigen Felle hielt er noch zum geringeren Teil an der Weißgerberei fest; aufgekaufte Häute wurden vom Händler geholt und das Sohlenleder zum Verkauf auf der riesigen, steinernen Platte angeboten. Wir Kinder krochen darunter hindurch und spielten vorn auf der Fensterbank. Wenn Kunden kamen, um — wie zu dieser Zeit noch üblich — ihre Sohlen zu kaufen, waren wir als neugierige Rotschwänzchen dabei. Form und Größe hatten sie aus Papier ausgeschnitten und kamen damit zum „Tonl". Der führte mit lauter Stimme ein ausführliches Gespräch, welches Leder, welche Stärke, für welche Schuhe sich am besten eignete. Danach wurden die Umrisse des Musters auf das Leder gezeichnet, dabei das Papier so gedreht, daß möglichst kein Abfall entstand, das Stück mit scharfem Messer abgeschnitten, in der Messingschale der Waage gewogen und der Preis dafür ermittelt. Bis auf die Redensart: „Du stinkst wöi a Garwe(r)ssau!" ist dieses einstmals bedeutende — damals schon seltene — Gewerbe, spurlos verschwunden.
Abwechslungsreiche Beschäftigung fand man durch die Freundschaft mit den Lehrlingen vom Häuser oder vom Kühnhackl. Man kam mit Kolonialwaren, Hering, Stockfisch, Petroleum und Kohlenanzündern in Berührung und fuhr gerne mit, um Frachtgut vom Bahnhof zu holen. Mit dem Beruf meines Vaters (Konditor) hing es zusammen, daß ich saisonmäßig beim Meixner Franz vor Weihnachten bunte Kürassiere auf Pfefferreiter kleben durfte.
Die Sohlen, die „vorhin" beim „Uhlgarber" erstanden wurden, mußten nun mit dem durchgelaufenen Schuhen zum Schuster. Unsere wurden beim Hafenrichter Hermann gedoppelt. Da war schon der Gang in dieses Haus mit den starken Mauern ein Erlebnis: Wenn man die Haustür öffnete, bimmelte darüber ein helles Glöckchen (Heute ist es umgekehrt, da muß man erst läuten und dann wird geöffnet). Ein langes, dunkles, gepflastertes „Vorhaus" tat sich auf, eine lange Holzstiege mußte hinaufgestiegen werden, dann betrat man die Werkstatt des Schusters. Da lagen viele Leisten, es gab den eisernen Dreifuß, das Wännchen mit Wasser, die Nähmaschine, den Schusterhammer, die Raspel, die blaue Schürze, das Pech und den Papp. Wegen der vielen Schächtelchen mit den Nägeln, wegen der Fertigkeit des Schusters mit der Ahle Löcher vorzuschlagen, die dann mit Holzstiften reihum nachgenagelt wurden, wäre man zu dieser Zeit auch gerne Schuster geworden. Vieles ist heute anders, aber manchmal, ja, da erinnert man sich, wenn man in einem großen Kaufhaus an der Mehrzweck-Werkstatt eines späten Nachkommens dieser Profession vorbeigeht. Schlaggenwald, die überschaubare Welt unserer Kinderzeit bot uns Anregungen für ein ganzes Leben.
Wir lernten Rost und Grünspan unterscheiden, wir hatten schon gesehen, daß Kalk oder Karbid mit Wasser zusammen aufbrauste, wir kannten Biertreber und Kleie, wir wußten, wo Sand, wo Lehm zu finden war; von den Kapselscherben der Porzellanfabrik bis zu den Perlmutterabfällen auf der Hub lernten wir die Welt um uns kennen. Allerdings wollte alles erlaufen sein, die Zeit war der Preis dafür und reich
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.