ULICE SEZAMOVÁ

Nám dětem čas vánočního stromku, čas svátků, ubíhal vždycky příliš rychle. Když pak zase začaly všední dny, měli jsme pocit nenahraditelné ztráty – že se už nikdy nevrátí. Pro dospělé nebyl ten přechod od lesku sváteční doby tak tvrdý. Ti měli své potěšení v období masopustu a radostnou jistotu, že se vrátí jaro. Ale co zbylo nám?

Zimy jsme sice mívali obvykle tužší a mrazivější než tady, a mohli jsme celé týdny sáňkovat a bruslit; ale i tahle radost jednou skončila, když přišel fén.

Na Schödlhofském rybníce ještě držel led. Pak se – nejprve jen poryvy větru – a přes noc se strhla mohutná bouře. Šumění stromů na Šibeničním vrchu (Galgenberg) sílilo v kvílení a hukot. Vysoký smrk se tam ohýbal, div se nezlomil, hlasitě sténaly koruny jasanů a dubů. V celé obci bylo cítit to nepřetržité, hrůzné burácení. Doléhalo až ke Schödlhofu, kde led v téže době měkl a pokrýval se vodou. Když se po něm chodilo, postupně povoloval – brzy nás bavilo houpat se na něm jako na „gumovém ledu". Boty se nasákly vodou, punčochy zmokly a nohy byly ještě chladnější než jindy; pokud jsme se rovnou nepropadli a museli spěchat domů – „... chlapeček nakapal. Tatínek ho vyplácal."

V ulicích města byl už tak dost neupravený a špinavý sníh čím dál šedivější a špinavější, hlavně na místech, kde při nárazovém větru vysypávali popel dva pilní muži při odklízení nebo do „strouhy". Brzy byla hnědá hlína zase volná, cesty rozmokly a přes uličky se už nedalo přejít suchou nohou. Na Gänsdörflu, na Příkopě a na mnoha dalších cestách nebyl ani asfalt, ani dlažba; přes nejhorší místa se dalo přejít jen dlouhými skoky.

K takovým nepříznivým okolnostem venku přistupoval obvykle na začátku týdne doma ještě prací den, kdy dva silní lidé vylévali kouřící hrnec do necek a matka půl dne pracovala s kusem mýdla na valše. Kde v jizbě vlhkost – stékající po vnitřních dvojitých oknech – vytlačovala teplo, kde měl otec málo dobré nálady a matka příliš mnoho práce, nezbývalo nic jiného než hledat si obživu venku. Vždycky se něco našlo.

Náhodou jsme šli kolem jatek a viděli, jak krávu nebo vola tlačí dovnitř dveřmi a uvazují uprostřed... občas jsme mohli zůstat i déle a sledovat porážku. Tovaryši a řezníci, kteří byli méně shovívaví, nás obvykle vystrkali za dveře, takže nám pak zůstal jen mizerný výhled zamlženými okny. Ale často jsme přišli, právě když porážka končila. Tehdy stály dveře zas otevřené, podlaha se čistila mnoha vědry vody, na ostrých hácích visely velké čtvrtky hovězího a silnější chlapci povzbuzovali slabší učedníky, aby nesli ty největší kusy při odvozu.

Jindy jsme šli kolem kováře Möhlera, Erlera nebo Matthise. Zastavili jsme se ve dveřích a chvíli se dívali. Jak rychle uběhla půlhodina, když kovář vytáhl žhavé železo z ohně a kladivem mu dával tvar, jak zněla kovadlina. První údery – úvodem vedle – pak na železo; leknutím jsme sebou trhli a couvli, jak létaly jiskry. Potom – na závěr – ještě pár úderů na znějící podložku. Znovu železo do ohně, koks nahrnutý od okrajů doprostřed, měchy zataženy, plamen zase vyšlehl vzhůru – a teď byla řada na nás, klucích: „Viď, že tvůj táta je ženáč (Häimoan)?" Rozpačitě jsme na to nenacházeli žádnou pořádnou odpověď. Doufali jsme jen, že nás nechá ještě chvíli koukat, to byla naše starost. Někdy se nejdřív ptal: „Kdo jsi? Jak se píšeš?" nebo jestli chceme být také kováři, přičemž tak mimochodem podotkl: „Nech na to prsty! Z tebe musí být jednou něco lepšího!"

V Nové čtvrti u kupce Neidharta jsem byl jednou u toho, jak se pražila káva. Protože byla zrovna otevřená vrata i dveře a lákala nás čerstvá vůně a teplo, dlouho a pozorně jsme tu práci sledovali.