Pan Kreuzer na Příkopě vyřezával kozím nožíkem do malé dřevěné destičky pár dubových listů na ozdobu. Co je to reliéf, mi od té doby utkvělo v paměti.

Při takových toulkách a náhodách po městě jsme nahlédli do mnoha dílen a viděli spoustu různého materiálu. Ruppert Seff potřeboval na soustružení jiné dřevo než kolář Schimmer a truhlář Eckl měl vedle své dílny na skladě zase něco jiného.

Jednoho dne, kdy z nebe padal střídavě sníh i déšť zároveň, kdy všude stála voda a panovalo takové „psí počasí", že by člověk nevyhnal ani psa ze dveří, bylo potřeba střechy nad hlavou. Bylo dobře, když nás vzali s sebou do domu, kde byla dílna a byt jedno a totéž, a mohli jsme se dívat, jak klempíř Marterer letuje hrnce a okapy, jak se stříhá plech, jak se u Kühnhackla peče a zasazuje chleba do pece, a v starém Ublově domě (se srnčí hlavou na dřevem obloženém patře) jsme se dozvěděli leccos o starém řemesle bílo- a koželužství.

Kravskou kůži, kterou hodili v jatkách do kouta, jsem pak našel u prastrýce „v domě" (na chodbě). Kůže zajíců, lišek a kun, ondater, jehňat, ovcí a koz visely u stropu velké jizby. Na dvoře byly velké, do země zapuštěné jámy pro koželužinu a ještě lecjaké podivné staré nástroje k tomuto řemeslu. Protože už průmyslové zpracování pomalu vytlačovalo ruční práci, nezpracovávalo se v posledních letech všechno, co se z kůží nasbíralo. Ale z hrdosti na své vlnaté, huňaté kožešiny se ještě v menší míře držel bílého koželužství; nakoupené kůže si odvážel obchodník a podešvová kůže se nabízela k prodeji na obrovské kamenné desce. My děti jsme pod ní prolézaly a hrály si vpředu na okenní římse. Když přišli zákazníci koupit si – jak bylo tehdy ještě běžné – podešve, byli jsme tomu jako zvědaví červenoocasí ptáčci přítomni. Tvar a velikost měli vystřižené z papíru a s tím přišli za „Tonlem". Ten nahlas vedl podrobný rozhovor, jaká kůže, jaká síla se nejlépe hodí na které boty. Potom se obrys vzoru nakreslil na kůži, přitom se papír otáčel tak, aby vznikl co nejmenší odpad, kus se ostrým nožem odřízl, zvážil na mosazné misce vah a stanovila se cena. Kromě rčení: „Smrdíš jak koželužská svině!" toto kdysi významné – tehdy už vzácné – řemeslo beze stopy zmizelo.

Zábavné vyžití jsme nacházeli díky přátelství s učni od Häusera nebo od Kühnhackla. Přišli jsme do styku s koloniálním zbožím, sledi, sušenými rybami, petrolejem a podpalovači na uhlí, a rádi jsme jezdili s nimi vyzvedávat nákladní zboží z nádraží. S povoláním mého otce (cukrář) souvisí, že jsem sezónně směl u Franze Meixnera před Vánoci lepit barevné kyrysníky na perníkové jezdce.

Podešve, které jsme „předtím" koupili u koželuha, musely teď s prochozenými botami k ševci. Naše se doplňovaly (podrážely) u Hermanna Hafenrichtera. Už cesta do toho domu se silnými zdmi byla zážitkem: Když jste otevřeli domovní dveře, zacinkal nad nimi jasný zvoneček (dnes je to naopak, dnes musíte nejdřív zazvonit, aby vám otevřeli). Otevřela se dlouhá, tmavá, dlážděná síň, muselo se vystoupat po dlouhém dřevěném schodišti, a pak jste vstoupili do ševcovské dílny. Ležely tam desítky kopyt, byla tam železná trojnožka, škopek s vodou, šicí stroj, ševcovské kladivo, rašple, modrá zástěra, smůla a lepenka. Kvůli všem těm krabičkám s hřebíčky, kvůli obratnosti, s jakou švec šídlem předrážel dírky, které se pak dokola přibíjely dřevěnými kolíčky, by se v té době z nás rád stal švec. Dnes je mnohé jinak, ale občas, ano, občas si člověk vzpomene, když v nějakém velkém obchodním domě prochází kolem víceúčelové dílny pozdního potomka tohoto řemesla. Slavkov, přehledný svět našeho dětství, nám dal podněty na celý život.

Naučili jsme se rozeznávat rez a měděnku, viděli jsme, jak vápno nebo karbid ve vodě zašumí, znali jsme mláto a otruby, věděli jsme, kde najít písek, kde hlínu; od kapslových střepů z porcelánky až po odpad z perletě na Hubu jsme poznávali svět kolem sebe. Ovšem všechno se muselo obejít pěšky, čas byl cenou za to, a bohatý byl ten, kdo se hýbal. Jako tiší, nenápadní posluchači dospělých nám nebyly cizí ani společenské a sociální souvislosti. Spojovali jsme je se správnými jmény – slovo a zkušenost byly jedno.

věta pokračuje na dalším listu ⟶