o vesnici doma v Císařském lese, o hloupých i chytrých lidech, o Horním Slavkově (Schlaggenwald), o tamním kraji a o starých časech.
A když si jednou sbalím kufřík a jedu do Spessartu za ní, teta hned, jak mě uvidí, řekne: „No podívejme, kdo to je, chlapče!"
To dětství v Císařském lese bylo tak nádherné; člověk si často říká, když je pryč, že by nemělo uplynout.
Ale čas se nedá vrátit zpátky, na to už je dávno pozdě, zůstává jen vzpomínka, protože svět se točí dál.
Walter Rinkes (zvaný Riesnwalter), dříve Leßnitz č. 2, dnes: 8430 Neumarkt/Opf., Karl-Speier-Straße 27
Van Durf dah(u)am im Kaiserwald, va dumma u gscheitn Leitn,
va Schlaggawal, va dea(r) Gegnd drüm u va dean åltn Zeitn.
U wenn ich amål mei Küfferl pack u foahr am Spessart zou,
dou sagt döi Tant, sua bal s'mi siaht: „Na waalst nua dou bist, Bou!".
Döi Kinnazeit im Kaisawald, döi woar sua groodua schöi;
dou denkt ma oft, wenns is vabei, döi häit dia(b)m neat vagöi.
Owa die Zeit, döi laßt sie neat zruckdrahn, dou is schu lång za spat,
es bleibt near die Erinnerung, wal se d'Welt fuart weitadraht.
Walter Rinkes (genannt Riesnwalter),
früher Leßnitz Nr. 2, heute: 8430 Neumarkt/Opf., Karl-Speier-Straße 27
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Ze školní kroniky Havraní
Poutavý výňatek z obecní kroniky Havraní (Rabensgrün) v HB 146 mě láká k tomu, abych přinesl několik zpráv ze školní kroniky Havraní, kterou byl povinen vést každý řídící učitel:
Školní budova byla postavena v letech 1864/65, ale místo pomocného učitele bylo zřízeno už o 23 let dříve, tedy v roce 1842. Ba dokonce už mnoho desetiletí předtím, tedy po celé 19. století a už i v 18. století, se v Havraní vyučovalo u někoho, kdo byl „znalý čtení, psaní a počítání". Protože školní děti musely doma hodně pomáhat v zemědělství, šlo většinou jen o „zimní školu", která začínala v listopadu a končila už koncem března, protože v té době se ve 680–700 metrů vysoko položeném Havraní teprve začínalo s polními pracemi. Delší doba vyučování byla pak úředně předepsána se zřízením místa pomocného učitele (1842). Stálá školní místnost nebyla k dispozici, takže se před postavením školní budovy (1865) vyučovalo střídavě v prostorných selských a hostinských jizbách. Střídání probíhalo podle předem stanoveného rozvrhu. Bývalo tam často dost veselo, zejména když některý z tehdejších uličníků důkladně cukl za ocas domácí kočku nebo pejska a jejich kvílení vyvolalo u přítomných školních dětí smích – ale ne u učitele, jehož líska pak musela znovu zjednat pořádek.
Protože si Havránští až do zřízení úředního učitelského místa v roce 1842 vydržovali učitele sami, museli se přirozeně starat i o jeho obživu, což se dělo přidělováním naturálií, otopu a jistého peněžitého obnosu. Se zřízením místa pomocného učitele v roce 1842 přešlo vyplácení učitele na úřad. (Z jistých darů obyvatelstva – zabijačkových hodů – se však učitel mohl těšit i nadále.)
O stavbě školy kronika uvádí následující: Jako stavební místo si obecní radní vybrali to nejhorší v celé vesnici, totiž velmi svažitý pozemek pod kapličkou, vlhký terén, na kterém nikdo jiný stavět nechtěl. Protože se dolní část vesnice svažuje také ze severu na jih, leží stavební místo v povodí, které se pro stavební pozemek jeví jako zcela nevhodné. Přesto stavba školy v roce 1864 začala. Spodní polovina byla vyzděna z tlustých kamenných zdí. Přes zimu se ve stavbě přerušilo. V té době se spodní místnosti naplnily vodou, k velké radosti školní mládeže, která si tam užívala zimních radovánek klouzáním po zrcadlově hladkém ledu. Těsně vedle školní budovy totiž vedla do údolí středně silná podzemní vodní žíla, jež tyto místnosti „napájela".
Po dokončení školní budovy v listopadu 1865, kdy byla cihlami vyzděna jen její horní polovina, se brzy ukázaly i „hříchy" obecních otců: Ve zdech, zejména ve západní štítové zdi, stoupala vlhkost vlivem vzlínání (kapilarity) přes 3 metry vzhůru a zůstala tam dodnes, přestože se obec opakovaně snažila této nesnázi odpomoci. Svažitost terénu dokládá okolnost, že
[obr] Vzpomínky na milé tváře z Horního Slavkova (Schlaggenwald) 1. řada: 1. Putz Anton, 2. ? 2. řada: 1. ? 2. ? 3. Reif Oskar, 4. ? 5. Neidhart Max, 6. Josef Prößl, 7. Völkl Rud. 3. řada: 1. Roßmeißl ?, 2. ?, 3. Neidhart (hajný), 4. Dietrich (hostinský), 5. ?, 6. ? 3. řada: 7. Spachmann Franz
Aus Rabensgrüns Schulchronik
Der aufschlußreiche Auszug aus Rabensgrüns Ortschronik im HB 146 verleitet mich dazu, aus Rabensgrüns Schulchronik, die zu führen die Aufgabe eines jeden Schulleiters war, einiges zu berichten:
Das Schulhaus wurde 1864/65 erbaut, eine Schulgehilfenstelle aber 23 Jahre früher, also 1842, errichtet. Ja, schon viele Jahrzehnte vorher, also im ganzen 19. Jahrhundert und auch schon im 18. Jahrhundert wurde in Rabensgrün Schule gehalten von einem, der des „Lesens, Schreibens und Rechnens kundig war". Da die Schulkinder zu Hause sehr viel in der Landwirtschaft tätig sein mußten, war es meist nur eine „Winterschule", die im November begann und Ende März schon wieder endete, da um diese Zeit im 680 — 700 Meter hochgelegenen Rabensgrün die landwirtschaftlichen Arbeiten erst begannen. Eine längere Unterrichtszeit war dann mit der Errichtung der Schulgehilfenstelle (1842) amtlich vorgeschrieben. — Ein ständiger Schulraum stand nicht zur Verfügung, so daß der Unterricht vor der Errichtung des Schulhauses (1865) abwechselnd in geräumigen Bauern- und Wirtsstuben abgehalten wurde. Der Wechsel erfolgte nach vorher festgelegtem Zeitplan. Es ist da oft recht ergötzlich zugegangen, besonders wenn einer der auch schon damals vorhandenen Rangen die Hauskatze oder das Hündlein nachdrücklich in den Schwanz zwickte und deren Wehgeschrei bei den anwesenden Schulkindern Heiterkeit auslöste, nicht aber beim Schulmeister, dessen Haselstock dann wieder für geordnete Verhältnisse sorgen mußte.
Da sich die Rabensgrüner bis zur Errichtung der amtlichen Schulstelle 1842 ihren Lehrer selber hielten, mußten sie natürlich für dessen Lebensunterhalt aufkommen, was in Zuweisung von Naturalien, Brennmaterial und einem gewissen Entgeld geschah. Mit der Errichtung der Schulgehilfenstelle 1842 erfolgte die Entlohnung des Lehrers durch die Behörde. (Über gewisse Zuwendungen seitens der Bevölkerung — Schlachtschüssel — konnte sich der Lehrer weiterhin erfreuen).
Über den Schulbau berichtet die Chronik folgendes: Als Bauplatz wählten die Gemeinderäte den schlechtesten des ganzen Dorfes, nämlich den sehr abschüssigen Platz unterhalb der Kapelle, ein feuchtes Gelände, auf das niemand sonst hinbauen wollte. Da das untere Dorf auch von Nord nach Süd abfällt, liegt der Bauplatz in einem Wassereinzugsgebiet, das für einen Bauplatz gänzlich ungeeignet erscheint. Trotzdem begann der Schulbau im Jahre 1864. Die untere Hälfte wurde aus dicken Steinmauern aufgeführt. Über den Winter unterbrach man das Bauen. In dieser Zeit füllten sich die unteren Räume mit Wasser zum großen Vergnügen der Schuljugend, die dort ihren Winterfreuden nachging durch Schleifen über das spiegelglatte Eis. Knapp neben dem Schulhaus führte, nämlich eine mittelstarke unterirdische Wasserader zu Tal, die diese Räume „speiste".
Nach Fertigstellung des Schulhauses im November 1865, wobei nur seine obere Hälfte mit Ziegeln gemauert worden war, zeigten sich nun auch bald die „Sünden" der Gemeindeväter: In den Mauern, besonders in der westlichen Giebelmauer, stieg die Feuchtigkeit infolge der Haarröhrchen-Wirkung (Kapillarität) über 3 Meter empor und blieb bis zum heutigen Tage, trotzdem sich die Gemeinde wiederholt bemühte, diesem Übelstand abzuhelfen. Die Abschüssigkeit des Geländes zeigt der Umstand, daß das
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.