⟵ věta pokračuje z předchozího listu

I když se v patronátním městě sešel pěkný hlouček krajanů, mohlo jich být klidně víc. Podle sdělení Toniho Kunzmanna se zúčastnilo asi 350 krajanů. Věřím, že mohu jménem všech zúčastněných potvrdit, že toto setkání patřilo k nejkrásnějším, jaká jsme kdy pořádali. Je politováníhodné, že většina mladých lidí z našeho bývalého Horního Slavkova (Schlaggenwald) svůj původ – jak se mi zdá – zapírá, a proto se drží stranou od všech projevů vztahu k domovu. Nejlépe je to vidět na našich vnitřních krajanských setkáních v patronátním městě Auerbach. I tam materialismus zřejmě vytlačil věrnost původu a domovu. Politováníhodné zjištění, které by se mělo týkat všech Slavkovských. Nemluvě o každoročním velkém svatodušním setkání, kde u nás skoro nepotkáte žádného mladého krajana, ačkoli se nespočet mladých lidí z řad našich krajanů znovu a znovu ochotně sejde, aby tomuto dni dodali zvláštní nádech věrnosti domovu.

Je ovšem třeba brát v úvahu, že žijeme už 30 let daleko od svého rodiště a naši potomci nemají žádný vztah k tehdejší kultuře a způsobu života. Přesto si myslím, že by nám, starším a starým krajanům, měli umožnit přinést jim jednou malou oběť, aby se den společného pobytu mohl uskutečnit. Ale kdo ví, jestli to ještě bude vůbec zapotřebí. Bude další setkání? To se musí teprve ukázat. I když by to mohlo být docela lákavé – pan starosta Kreuzer totiž oznámil, že při 25. výročí převzetí patronátu bude postaven stan, který se má rozdělit na část k zábavě a část k přespání. Nemuseli bychom se pak vydávat na dalekou cestu domů a pro mnohé by to bylo velmi příjemné.

Fotografie dokazují, jak vesele jsme naše setkání uspořádali. Děkuji za zaslané snímky. Zvlášť bych chtěl poděkovat našemu mladému krajanovi Dieteru Paulusovi, který nás v neděli odpoledne obzvlášť potěšil a zaujal svou promítačkou. I když podle snímků se v našem rodném městě mnohé změnilo, staré uličky a náměstí nám přesto zůstávají živě v paměti. Snad se někomu z krajanů podaří jednou zachytit celé okolí i s okolními obcemi na fotografiích a pak nám je ukázat. I když je bolestné, že tolik cestiček, stezek a zákoutí už neexistuje – kdo by chtěl zastavovat pokrok. I zde, v novém domově, se krajina mění téměř každý den. Podívejme se jen na stavby tyčící se k nebi v našich obcích. Člověk by si mohl myslet, že chceme budovat zmenšenou Ameriku. Bohužel nám tu chybí místo. Jen chladnokrevnost je všude cítit, kterou nám tento systém přináší. Takový už je pokrok. Co je na této době příjemné, žádá si svou daň v podobě toho, že se musíme vzdávat toho, na co jsme byli zvyklí. Pro nás starší je to trochu smutné, pro mladé lidi moderní a doba přiměřené. Kdo by jim to chtěl brát. Nesmí přece nastat stagnace v životním prostoru, který si lidé sami utvářejí.

Bohužel jsme na našem letošním setkání nemohli přivítat žádné zahraniční hosty. Předpokládám, že toto setkání bylo pro krajany žijící v zámoří oznámeno příliš pozdě. Mezi námi byly jen paní Sattek a paní Luise Kabicher z Rakouska, žádní krajané z NDR. Pokud se ještě jednou uskuteční setkání Slavkovských, prosím příbuzné, kteří mají příbuzné tam za hranicemi, aby je pozvali. Určitě se nám podaří, stejně jako tehdy, uhradit jim náklady.

Příští rok 1977 se má konat svatodušní setkání sudetských Němců ve Vídni. Od mnoha krajanů jsem slyšel, že chtějí této příležitosti využít a zúčastnit se. Protože máme ve Vídni a v celém rakouském prostoru mnoho krajanů, bylo by společné setkání pěknou věcí. Apeluji proto na naše krajany v Rakousku, aby mi dali vědět, zda se ti, kdo pojedou do Vídně, budou moci ubytovat a kde bychom mohli ohlásit místo setkání. Doufám, že se najde pár krajanů ochotných ukázat nám vídeňské pamětihodnosti. Těšíme se na seznámení a na společné posezení. V příštím Heimatbriefu pak oznámím, co si o tomto záměru myslí naši rakouští krajané.

A nyní přeji všem čtenářům Heimatbriefu

krásné vánoční svátky a šťastný nový rok!

Váš vydavatel Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

VÁNOCE

Malá vesnička v Chebsku, je vám všem dobře známá. Není velká, ale je prastará a leží nejblíže Horního Slavkova (Schlaggenwald). Kaple tam ještě stojí uprostřed obce, ale pracovité lidi odtud vyhnali. Museli opustit dům i dvůr, vyhnali je do nejhorší bídy. Leckdo se vrací zpět, to dovedu pochopit, chtějí ještě jednou spatřit svůj rodný dům. Se slzami v očích však zase odcházejí. Našli tam jen suť a popel, na místě, kde bývali s ženou a dětmi spokojení a šťastní. Ale teď je zase čas vánoční, jsme ochotni zapomenout a odpustit. Ježíšek nás navštíví i v Bavorsku, v Hesensku, Bádensku i v Porýní. Zaklepe na naše dveře docela tiše a jemně a já vám teď všem přeji „požehnané vánoce".

Kempf, Lettgenbrunn

věta pokračuje na dalším listu ⟶