⟵ věta pokračuje z předchozího listu
I když se v patronátním městě sešel pěkný hlouček krajanů, mohlo jich být klidně víc. Podle sdělení Toniho Kunzmanna se zúčastnilo asi 350 krajanů. Věřím, že mohu jménem všech zúčastněných potvrdit, že toto setkání patřilo k nejkrásnějším, jaká jsme kdy pořádali. Je politováníhodné, že většina mladých lidí z našeho bývalého Horního Slavkova (Schlaggenwald) svůj původ – jak se mi zdá – zapírá, a proto se drží stranou od všech projevů vztahu k domovu. Nejlépe je to vidět na našich vnitřních krajanských setkáních v patronátním městě Auerbach. I tam materialismus zřejmě vytlačil věrnost původu a domovu. Politováníhodné zjištění, které by se mělo týkat všech Slavkovských. Nemluvě o každoročním velkém svatodušním setkání, kde u nás skoro nepotkáte žádného mladého krajana, ačkoli se nespočet mladých lidí z řad našich krajanů znovu a znovu ochotně sejde, aby tomuto dni dodali zvláštní nádech věrnosti domovu.
Je ovšem třeba brát v úvahu, že žijeme už 30 let daleko od svého rodiště a naši potomci nemají žádný vztah k tehdejší kultuře a způsobu života. Přesto si myslím, že by nám, starším a starým krajanům, měli umožnit přinést jim jednou malou oběť, aby se den společného pobytu mohl uskutečnit. Ale kdo ví, jestli to ještě bude vůbec zapotřebí. Bude další setkání? To se musí teprve ukázat. I když by to mohlo být docela lákavé – pan starosta Kreuzer totiž oznámil, že při 25. výročí převzetí patronátu bude postaven stan, který se má rozdělit na část k zábavě a část k přespání. Nemuseli bychom se pak vydávat na dalekou cestu domů a pro mnohé by to bylo velmi příjemné.
Fotografie dokazují, jak vesele jsme naše setkání uspořádali. Děkuji za zaslané snímky. Zvlášť bych chtěl poděkovat našemu mladému krajanovi Dieteru Paulusovi, který nás v neděli odpoledne obzvlášť potěšil a zaujal svou promítačkou. I když podle snímků se v našem rodném městě mnohé změnilo, staré uličky a náměstí nám přesto zůstávají živě v paměti. Snad se někomu z krajanů podaří jednou zachytit celé okolí i s okolními obcemi na fotografiích a pak nám je ukázat. I když je bolestné, že tolik cestiček, stezek a zákoutí už neexistuje – kdo by chtěl zastavovat pokrok. I zde, v novém domově, se krajina mění téměř každý den. Podívejme se jen na stavby tyčící se k nebi v našich obcích. Člověk by si mohl myslet, že chceme budovat zmenšenou Ameriku. Bohužel nám tu chybí místo. Jen chladnokrevnost je všude cítit, kterou nám tento systém přináší. Takový už je pokrok. Co je na této době příjemné, žádá si svou daň v podobě toho, že se musíme vzdávat toho, na co jsme byli zvyklí. Pro nás starší je to trochu smutné, pro mladé lidi moderní a doba přiměřené. Kdo by jim to chtěl brát. Nesmí přece nastat stagnace v životním prostoru, který si lidé sami utvářejí.
Bohužel jsme na našem letošním setkání nemohli přivítat žádné zahraniční hosty. Předpokládám, že toto setkání bylo pro krajany žijící v zámoří oznámeno příliš pozdě. Mezi námi byly jen paní Sattek a paní Luise Kabicher z Rakouska, žádní krajané z NDR. Pokud se ještě jednou uskuteční setkání Slavkovských, prosím příbuzné, kteří mají příbuzné tam za hranicemi, aby je pozvali. Určitě se nám podaří, stejně jako tehdy, uhradit jim náklady.
Příští rok 1977 se má konat svatodušní setkání sudetských Němců ve Vídni. Od mnoha krajanů jsem slyšel, že chtějí této příležitosti využít a zúčastnit se. Protože máme ve Vídni a v celém rakouském prostoru mnoho krajanů, bylo by společné setkání pěknou věcí. Apeluji proto na naše krajany v Rakousku, aby mi dali vědět, zda se ti, kdo pojedou do Vídně, budou moci ubytovat a kde bychom mohli ohlásit místo setkání. Doufám, že se najde pár krajanů ochotných ukázat nám vídeňské pamětihodnosti. Těšíme se na seznámení a na společné posezení. V příštím Heimatbriefu pak oznámím, co si o tomto záměru myslí naši rakouští krajané.
A nyní přeji všem čtenářům Heimatbriefu
krásné vánoční svátky a šťastný nový rok!
Váš vydavatel Richard Brummeissl
besonders erfreute und beeindruckt hat. Wenn den Aufnahmen nach, sich auch sehr viel in unserer Heimatstadt verändert hat, so bleiben uns die alten Gäßchen und Plätze doch noch lebhaft in Erinnerung. Vielleicht gelingt es einem Landsmann auch einmal die gesamte Umgebung mit den umliegenden Gemeinden im Bild einzufangen und dann diese uns zu zeigen. Wenn es auch schmerzlich ist, daß es so manches Wegelchen, Steigchen und Plätzchen nicht mehr gibt. Wer wollte schon den Fortschritt aufhalten. Es verändern sich auch hier in der neuen Heimat fast täglich die Landschaften. Schauen wir uns nur einmal die zum Himmel strebenden Bauwerke in unseren Gemeinden an. Man könne annehmen, daß wir ein verkleinertes Amerika aufbauen wollen. Leider mangelt es uns hier am Platz. Nur die Kaltherzigkeit ist allenthalben zu spüren, die uns dieses System bringt. So ist nun einmal der Fortschritt. Das Angenehme, das uns diese Zeit bereitet, verlangt halt seinen Tribut, in dem wir Althergebrachtes aufgeben müssen. Für uns Älteren ist das etwas wehmuthaft, für die jungen Leute modern und zeitgemäß. Wer will ihnen das verwehren. Es darf keinen Stillstand in dem von Menschen beherrschenden Lebensraum geben.
Leider konnten wir bei unserem Treffen diesmal keine ausländischen Gäste begrüßen. Ich nehme an, daß dieses Treffen für die in Übersee lebenden Landsleute zu kurz angekündigt war. Nur Frau Sattek und Frau Luise Kabicher aus Österreich weilten in unserer Mitte, keine Landsleute aus der DDR. Sollte es wieder einmal ein Schlaggenwalder Treffen geben, so bitte ich doch die Angehörigen, die Verwandte drüben haben, sie einzuladen. Es wird uns besimmt gelingen, wie damals, ihnen die Unkosten zu erstatten.
Es soll im kommenden Jahr 1977 das Pfingsttreffen der Sudetendeutschen in Wien stattfinden. Von vielen Landsleuten habe ich vernommen, daß sie diese Gelegenheit wahrnehmen wollen und daran teilnehmen werden. Da wir in Wien und im gesamten Österreichischen Raum viele Landsleute haben, so wäre eine gemeinsame Zusammenkunft eine feine Sache. Ich appelliere daher an unsere Landsleute in Österreich mich zu unterrichten, ob die Wienfahrer Aufnahme finden, und wo wir einen Treffpunkt bekanntgeben könnten. Ich hoffe, daß sich einige Landsleute bereitfinden, die uns die Sehenswürdigkeiten Wiens zeigen. Wir freuen uns auf ein Kennenlernen und auf das gemeinsame Beisammensein. Im nächsten HB will ich dann bekanntgeben, was unsere österreichischen Landsleute zum vorstehenden Anliegen meinen.
Und nun wünsche ich allen Lesern des Heimatbriefes
ein frohes Weihnachtsfest
und ein glückliches neues Jahr!
Euer Herausgeber
Richard Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
VÁNOCE
Malá vesnička v Chebsku, je vám všem dobře známá. Není velká, ale je prastará a leží nejblíže Horního Slavkova (Schlaggenwald). Kaple tam ještě stojí uprostřed obce, ale pracovité lidi odtud vyhnali. Museli opustit dům i dvůr, vyhnali je do nejhorší bídy. Leckdo se vrací zpět, to dovedu pochopit, chtějí ještě jednou spatřit svůj rodný dům. Se slzami v očích však zase odcházejí. Našli tam jen suť a popel, na místě, kde bývali s ženou a dětmi spokojení a šťastní. Ale teď je zase čas vánoční, jsme ochotni zapomenout a odpustit. Ježíšek nás navštíví i v Bavorsku, v Hesensku, Bádensku i v Porýní. Zaklepe na naše dveře docela tiše a jemně a já vám teď všem přeji „požehnané vánoce".
Kempf, Lettgenbrunn
WEIHNACHT
Ein kleines Dörfchen im Egerland,
es ist Euch allen wohlbekannt.
Es ist nicht groß, jedoch uralt
und liegt am nächsten zu Schlaggenwald.
Die Kapelle, sie steht noch mitten im Ort,
doch die fleißigen Menschen trieb man fort.
Sie mußten verlassen Haus und Hof,
man jagte sie in bitterste Not.
So mancher kehrt wieder, ich kann es versteh'n,
sie wollen noch einmal ihr Elternhaus seh'n.
Doch mit tränenden Augen geh'n sie wieder fort.
Nur Schutt und Asche fanden sie an jenem Ort,
wo sie mit Frau und Kind
zufrieden und glücklich gewesen sind.
Doch nun ist wieder Weihnachtszeit,
zu vergessen und vergeben sind wir bereit.
Das Christkind besucht uns auch im Bayernland,
in Hessen, Baden und im Rheinland.
Es klopft an unsere Türen ganz leise und sacht
und nun wünsche ich Euch allen
eine „gesegnete Weihnacht".
A. Kempf, Lettgenbrunn
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.