Nyní k vlastnímu smyslu mé vzpomínky na cínovou lampičku u jesliček. Můj zesnulý manžel napsal článek o cínařském řemesle v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Bohužel jej pro svou náhlou smrt nestihl sám ve Heimatbriefu zveřejnit. Chci proto v duchu svého zesnulého manžela jeho dílo postupně dokončit. Existují cenné podklady, z nichž je patrné, že cínařské řemeslo mělo v Horním Slavkově domov po mnoho set let.
Poslední cínařská dílna patřila panu Oswaldu Hanikovi, který ji převzal po svém zesnulém otci. Podnik, který s velkou pílí spolu se svým švagrem, panem Griessem, přivedl k rozkvětu, musel kvůli vysídlení opustit a zanechat. Cínařská dílna stála v Horní ulici, byla to předposlední dům před železničním mostem. Tomuto mostu jsme říkali „viadukt".
Ještě si vzpomínám, jak jsem se svou dcerkou chodila do této cínařské dílny nakupovat cínové lžíce. Ještě dnes máme před očima ty modré plaménky, když se tavil cín, aby se pak nalil do formiček. Zvláštně to vonělo po salmiaku a ledku.
Ty cínové předměty, které se vyráběly v Hanikově cínařské dílně, by dnes měly velmi vysokou cenu. Byly to umělecké předměty velké hodnoty, protože byly ručně vyráběné, což se dnes už jen zřídka vidí. V naší moderní době jsou takové starožitnosti velmi žádané a mají sběratelskou hodnotu.
Nechť nám ale teplý svit lampičky u jesliček, tam kde se ještě na Štědrý večer rozsvěcí, přinese domácké a radostné Vánoce.
Mnichovské historky
Zcela zvláštní pohostinnosti se dostává krajanovi, který přijede na návštěvu do Mnichova a je zvaný z domu do domu. Naplánováno je i jedno odpoledne u dachauského stolu stálých hostů. Tam je vždycky veselo. Hostinská je také rodačka z Horního Slavkova a hosta čeká domácí strava. V Mnichově se zve k opravdu milým manželským párům, a k čemu jinému by to mělo být, než k „bavorskému knedlíčkobraní". A tak se hned vyšle Erich, aby koupil pěkně jemný slaninový bok. Tato vepřová slanina se nakrájí a vyškvaří se z ní „škvarkové sádlo". S tímto škvarkovým sádlem se pak bavorské knedlíčky opékají a chutnají potom obzvlášť dobře.
Jednou, když se u tohoto pohostinného manželského páru zase ohlásil host na bavorské knedlíčky, došlo k malému malérku. Zatímco žena ještě šla ještě něco nakoupit, při návratu domů stávkoval výtah. Nezastavil ani ve třetím patře, ani jinde. Dveře se neotevřely a ona zůstala uvězněná – k tomu ještě s docela cizím pánem. Nezbylo než čekat, až přijde záchranná četa, aby uvězněné vysvobodila. Erich byl doma celý „nesvůj" a netušil, co se děje a co všechno se mohlo stát.
Sice se zpožděním, ale host z Horního Slavkova se přece jen dočkal svých na škvarkovém sádle opečených bavorských knedlíčků a mohl utišit svou „mlsnou chuť".
Ano, to jsou hornoslavkovské historky, které se stále a všude znovu přihodí. Nad takovými svéráznými příhodami by se člověk mohl potrhat smíchy, když se vypráví. Jak rádi na krajanských setkáních posloucháme takové zážitky, které vytvářejí tolik osobního kontaktu a dobrou náladu. Na hlasitou hudbu se přitom klidně dá zapomenout. – Proč si na těchto domáckých večerech aspoň jednou nezazpíváme naše krásné staré egerlandské lidové písně? –
Takový starý zvyk by byl jistě dobře přijat i v nové vlasti.
Anna Neidhart
Nun zum eigentlichen Sinn meines Gedenkens an das zinnerne Krippenlamperl. Mein verstorbener Mann hatte über das Zinngewerbe in Schlaggenwald einen Artikel geschrieben. Leider konnte er denselben durch seinen schnellen Tod nicht selbst im Heimatbrief veröffentlichen. So will ich im Sinne meines verstorbenen Mannes sein Werk nach und nach vollenden. Es sind wertvolle Unterlagen vorhanden, worin das Zinngewerbe viele Hundert Jahre im Schlaggenwald beheimatet war.
Die letzte Zinngießerei gehörte Herrn Oswald Hanika, der diese von seinem verstorbenen Vater übernommen hatte. Das Geschäft, das er mit großem Fleiß mit seinem Schwager, Herrn Grieß, zur Blüte brachte, mußte er durch die Aussiedlung verlassen und aufgeben. Die Zinngießerei war auf der oberen Gasse das vorletzte Haus vor der Bahnbrücke. Wir sagten „Viadukt" zu dieser Brücke.
Ich kann mich noch erinnern, wenn ich mit meinem Töchterchen zum Einkaufen nach Zinnlöffel in diese Zinngießerei ging. Noch heute glauben wir die blauen Flammen zu sehen, wenn das Zinn geschmolzen wurde, um in die Formen gefüllt zu werden. Es roch eigenartig nach Salmiak und Salpeter.
Diese Zinnsachen, die in der Zinngießerei Hanika hergestellt wurden, hätten heute einen sehr stolzen Preis. Es waren Kunstgegenstände von großem Wert, da sie handgefertigt waren, was es heute nur noch selten gibt. In unserer modernen Zeit sind solche Altertümer sehr gefragt, und haben Sammlerwert.
Uns aber möge der warme Schein des Krippenlamperls, da wo es noch am Hl. Abend angezündet wird, heimatliche frohe Weihnachten bringen.
Ganz besondere Gastfreundschaft wird dem Landsmann zu Teil, der in München zu Besuch weilt und reihum eigeladen wird. Ein Nachmittag beim Dachauer Stammtisch ist eingeplant. Dort geht es lustig zu. Die Wirtin ist auch eine Schlaggenwalderin und heimische Kost erwartet den Besucher. In München wird man zu recht netten Ehepaaren eingeladen und zu was könnte es anders sein — als zum „Bachanan Kniödlaessen". Also gleich wird der Erich ausgeschickt einen ganz zarten Speck einzukaufen. Dieser Schweinespeck wird geschnitten und zu „Kröipalan" ausgelassen. Mit diesen Kröipalfett werden die Bachanan Knöidla herausgebacken und schmecken dann besonders gut.
Einmal, als sich bei diesem gastfreundlichen Ehepaar wieder ein Bachana Knöidl-Esser angesagt hatte, passierte ein kleines Malheur. Als die Frau noch etwas einholen ging, streikte beim Nachhausekommen der Lift. Er hielt weder im dritten Stock, noch sonstwo. Die Türen öffneten sich nicht, und die Arme war eingeschlossen — noch dazu mit einem ganz ihr fremden Mannsbild. Nun es hieß eben warten, bis der Störtrupp anmarschiert kam, um die Eingeschlossenen zu befreien. Der Erich wurde daheim ganz „hopalat" und ahnte nicht was da los war und was alles hätte passieren können.
Zwar verspätet, aber der Schlaggenwalder Gast kam doch noch zu seinem mit Kröiplfett herausgebachenen Bachanan Kniödlan und konnte seinen „Glusterer" stillen.
Ja das sind Schlaggenwalder Geschichten, die noch immer und überall passieren. Über solche originellen Histörchen könnte man sich „kroppat" lachen, wenn sie erzählt werden. Wie gerne hört man beim Heimattreffen solche Erlebnisse, die so viel persönlichen Kontakt schaffen und gute Laune herstellen. Auf laute Musik kann man wohl verzichten. — Warum singen wir nicht einmal unsere schönen, alten Egerländer Volkslieder an diesen Heimatabenden? —
Solches alte Brauchtum würde auch in der neuen Heimat bestens aufgenommen werden.
Anna Neidhart
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vánoční čas
Rok se opět chýlí ke konci, nic na zemi netrvá navěky. Mnohým přinesl nový obrat v životě, jednomu radost, druhému žal.
A ty to musíš přijmout tak, jak je to pro tebe určeno, i když leckdy ne bez slz, když se ti sen o štěstí rozplyne.
Dny už nejsou daleko, kdy budeš zdobit vánoční stromek. Rád si vzpomeneš na své dětství, ale Ježíšek zůstává dětským snem.
Frieda Erler
Weihnachtszeit
Ein Jahr neigt sich wieder zu Ende,
nichts auf Erden ist von Ewigkeit.
Für viele brachte es eine neue Lebenswende,
dem Einen Freud dem Anderen Leid.
Und Du mußt es nehmen
wie es für Dich bestimmt,
wenn auch oft nicht ohne Tränen,
wenn Dein Traum vom Glück zerrinnt.
Die Tage sind nun nicht mehr fern,
wo Du schmückst den Tannenbaum.
Erinnerst Dich Deiner Kindheit gern,
doch das Christkind bleibt ein Kindertraum.
Frieda Erler
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.